hledání nového QTH v údolí pod Šubířovem

expedice-bílý-tesák    naši členové    OK2TAR    hledání nového QTH v údolí pod Šubířovem

Průzkum terénu v údolí pod Šubířovem:

Středa 2.4.2008

Včerá jsem jel „poloslužebně“ na mlýn do Býkovic u Kunštátu. Protože jsem si mohl vybrat jeden ze tří způsobů jak se dostat z Olbramic přes Drahanskou vrchovinu, naplánoval jsem si trasu tak, abych sjížděl dolů přes Šubířovské údolí. Podle leteckých fotografií na portálu mapy.cz by se tam mohla nacházet ona vytoužená prosluněná travnatá loučka pro táboření, dostatečně široká příjezdová cesta, přiměřeně vydatný potůček s potřebným spádem pro vodní kolo či turbínku k získání elektřiny i dost strmé stráně s vysokými stromy na natažení KV antén v patřičné výšce. Na mapách to vypadalo dobře. Dokonce nedaleko byl i rybníček, kde by se mohl „úsilím přehřátý“ radioamatér v parném létě ochladit. Ale jak to už bývá, praxe byla kabinetní teorii hodně vzdálená.

Jak jsem bohužel zjistil při pozvolném průjezdu a pozorováním z auta, byla tato prvotní volba špatná. Tvar prolákliny nebyl příliš vhodný. Loučka vůbec nevykazovala potřebné tábornické parametry a připomínala spíš pralesní změť plnou bujného ostružiní. Natažení dlouhodrátových antén tu vadily křoviska. Ale co hlavní - bylo tu až nepříjemně rušno. Pominu-li, že les byl v této oblasti přímo prošpikován všemožnými mysliveckými a lesnickými stavbami, současně tu velkoplošně probíhala těžba, urychlená nedávnou vychřicí Emma a s ní souvisejícími polomy. Všude kolem byly skládky vytěženého dřeva, větve, kůra, velký provoz, stahování a odvážení. Výsedek byl ten, že všechny příjezdové cesty na loučku jsou úplně zničené od těžké techniky. Jsou tu hluboké koleje kde osobní auto po několika metrech usadíte na břicho. Kdyby zapršelo, budou se ve vyjetých kolejích týdny držet hluboké kaluže. Určitě se tam při průjezdu zahrabete. Ať jsem na to koukal, jak koukal. Tohle to správné místo asi nebude.

Kopl jsem do vrtule a pokračoval dolů k Jaroměřicím a pak přes Boskovice na Drnovice dál. V Lysicích v kopci mi chcípnul motor. „No jo“, říkám si, „nakrucoval jsi se v sedadle jako holub na báni a kopl jsi kolenem do imoblilizéru.“ Zavergloval jsem s čipovým klíčem, dorazil ho v patici, nastartoval a pokračoval do Býkovic. To jsem však netušil, že tohle technické zaváhání byla jen bezvýznamná špička obrovského skrytého ledovce. Když jsem se vracel, ještě jednou se mi to v hlavě rozleželo a říkal jsem si, že se touéž cestou budu vracet. Abych si to QTH prohlédl ještě jednou. Tentokrát v opačném směru. Třeba to ještě není tak špatné jak to vypadá. Být však jasnovidcem, vracel bych se raději domů přehledným a frekventovanějším Nectavským údolím...

Moc elektroniky škodí:

Cesta zpátky se změnila v horor. Něco se podrbalo na autě. V plné jízdě motor úplně vysadil, vyřadil jsem, setrvačností dojel ještě několik desítek metrů a zvolna zastavil u krajnice. Hned jsem si vzpoměl na zádrhel u Lysic a říkal jsem si, že je to asi zase špatným kontaktem imobilizeru (karta s čipem) a tak jsem kartu ve svorkovnici podložil tvrdým papírem. Ejhle, už to zase jelo. Hrdě jsem vypjal hruď: „Banální ptákovina, kus kartonu a je rázem opraveno...“ Projel jsem několik desítek kilometrů a bác! Totéž. Za plné jízdy šlus - jako když vypneš klíček. Můžeš okolo toho běhat nadávat, kopat do kastle, startovat, prostě nic.

„Tak to teda prr“, říkal jsem si, „vezmeme to pěkně systematicky.“ Vypojil jsem konektory k čidlům, zkontroloval, vypucoval, nasadil. Nic. Hledal nějaký uvolněný drát. Zase nic. Zpytoval jsem svědomí, co všechno bylo zapnuté, než se to stalo. Větrák topení, sem tam stěrače, tlumená světla, síbíčko. Napadlo mě, že toho bylo dost a že možná odešla některá pojistka a možná nejede benzínové elektročerpadlo (moje Škodovka má vstřikování). Otevřel jsem pojistkovou skříňku. Naštěstí sebou vozím ručičkový multimetr a tak jsem ohmetrem procházel pojistky. Skutečně jsem našel jednu podezřelou. Ale nebyla přepálená, nýbrž zkorodovaná v místě svaru tenkého pojistkového drátku s nožičkami. Vyměnil jsem ji, otočil klíčkem a motor okamžitě naskočil. Ujel jsem asi deset kilometrů a zase to bez varování chcíplo.

Říkám si: „Dopr..., ta pojistka zase shořela. Asi je někde odřená izolace, některý drát škrtá na kostru a vyhazuje pojistky.“ Všiml jsem si, že se to stalo vždy, když jsem z roviny začal stoupat do kopce, prakticky hned v dolní části kopce, při relativně malé rychlosti.
„Já mám čas“, prohlásil jsem, „a pojistek celou krabičku, mě nedostaneš...“ Aniž bych zkoumal tu původní, vyměnil jsem pojistku za silnější, ať se to projeví. Ale ono nic, starter točil, ale jinak ani ťuk. Proměřil jsem vytaženou pojistku, ale ona byla dobrá. Rozebral jsem celou patici imobilizéru, vyčistil pružiny. Opět sestavil. Po zasunutí karty bylo slyšet jak se rozběhlo benzínové čerpadlo - důkaz, že patice imobilizéru má kontakt zaručeně dobrý.

„Takže startujem a jedem“, zajásal jsem a o otočil klíčkem. Startér točil jak o život, ale motor nic. Zato na přístrojové desce naskočila kontrolka s vykřičníkem - problém řídící jednotky. Řídící jednotka vyhlásila stávku. To ona udělá, když některé čidlo zahlásí nestandardní signál, chybu uloží do paměti a pak prostě vypne zapalování. Problém je, že bez servisního počítače, kterým by jste paměť přečetli, nezjistíte o co jde. Zda je to skutečně závadu nebo zda dává čidlo mylný signál nebo zda prostě jen někde zlobí kontakt. Kdyby jste hlášku znali, věděli by jste kam sáhnout, co opravit nebo je-li samo čidlo vadné, uměle je oblbnout. Pojednou to není auto které důvěrně znáte. Stroj co má sloužit. Jakékoli vaše strojařské i elektřikářské znalosti jsou k ničemu. Stejně tak jako náhradní díly v přihrádce v kufru. A celý servisní štáb vybavený analyzátory a počítači sebou vozit nemůžete. Zde pojednou stojíte před vzpupnou hroudou mědi, křemíku a plastu. Tajemnou, mlčenlivou, nepřátelskou, která se s vámi prostě nebaví, protože se jí KDESI COSI nelíbí. A rázem by jste to všechno vyměnili za obyčejného a technicky průhledného Trabanta. To už mi fakt došly nervy, poprchávalo, prakticky celá Drahanská vysočina ještě přede mnou, večer na krku, zítra ve půl paté ráno do práce. Navíc jsem stál na mimořádně nepřehledném úseku úzké lesní silnice. Nahoru to nejelo ani o píď a couvat dolů by bylo ještě nebezpečnější než zůstat stát. Za nejbližší zatáčku jsem zanesl výstražný trojůhelník, ale to moc platné nebylo. Za deště šero, večer bude ještě hůř. Přinejmenším ještě jeden bych potřeboval postavit na opačnou stranu.

Docela barvitě jsem si představoval, co bych v tuhle chvíli provedl s konstruktérem, který byl autorem toho Boschova procesorového řídícího krámu, kdybych ho měl právě po ruce - za to, že jej neopatřil tlačítkem nouzového režimu, který by umožnil motoru (jenž byl zjevně bez podstatnějších mechanických závad) popojet o několik desítek metrů výš na bezpečnější a přehlednější místo: „To se to v teplíčku kanceláře s kávičkou vedle klávesnice konstruuje co? To se za to bere v eurech plat! Kdybych tě měl po ruce, nechal bych tě ten střep vytlačit až na kopec. Samotného, i kdyby jsi u toho měl zdechnout. A se smečkou zuřivých dobrmanů za zadkem. Aby byla trošku sranda!“

Ale veselo nebylo. Jak blesk z čistého nebe mohla přijít kolize s nějakým kládami naloženým nákladákem řítícím se shora po úzké cestě, jehož řidič přehlédne můj trojúhelník nebo to prostě fyzicky neubrzdí. Pojednou jsem začal být mimořádně alergický na veškerá zařízení, která v rámci zajištění přílivu peněz ze servisní činnosti, jsou už primárně konstruovaná tak, aby jste se bez renomovaného servisu v praxi neobešli. Člověk si to napoprvé neuvědomí, když výrobce, za uhlazenými slovíčky o nezbytnosti značkového servisu, odborně školeném personálu (nazvěme to správněji - „vyměňovačů“) a v údajném zájmu spokojnosti zákazníka i kvality práce, zastírá jediný pravý cíl - řádně podojit vaši kapsu. Kdykoli, kdekoli a jakýmkoli způsobem. Vůbec mu nedochází, že by vám u toho mohlo jít v krajním případě i o život. Je mu to zcela bezostyšně fuk. Hlavně když zaplatíte. Docela by mě zajímalo, jestli by si autor téhle obchodní strategie stál za svým i po takové půlnoční desítikilometrové pěší tůře v blizardu a dvacetistupňovém mrazu - než by došel z místa poruchy svého vozu (na nějaké horské silnici) k vychvalovanému značkovému servisu. Tedy v situaci, kdy bude skutečně závislý na svém vlastním výrobku. Problém změny náhledu je ten, že bez osobní zkušenosti, kdy by si tihle „obchodní stratégové“ sáhli na dno svých fyzických možností, nemají v sobě dostatek obecné pokory, aby k věci změnili svůj postoj. Jako výchovnou lekci bych jim to přál zažít. Možná by jim to dalo pro budoucnost víc, než balík peněz v bance....      ...to všechno mi během chvilky porolétlo hlavou.

Naštěstí „život ohrožujících dimenzí“ moje situace ještě nedoznala a navíc - jako zázrakem byl v místě mé nechtěné zastávky použitelný signál pro mobil. I když tohoto „zloděje soukromí“ nemám příliš v lásce, teď se mi hodil. Zavolal jsem manželce domů, ať mi tam sežene někoho, kdo by mě odtud odtáhnul. Přislíbila, že se pokusí. A abych čekal, že zavolá. Nachystal jsem zatím tažné lano a pak šel bezrozmyslu zírat do otevřeného motorového prostoru (jak bacil do lékárny) s tím, že mě třeba něco napadne nebo si nějaké drobnosti povšimnu. Zíral jsem, ale všechno - alespoň pokud jde o mechanicky viditelné věci, bylo v pořádku. Přivřel jsem kapotu a protože začalo zase pršet, sedl jsem do vozu. Otočil klíčkem - ejhle, ta protivná kontrolka s vykřičníkem zhasla. Řídící jednotka se asi umoudřila. Otočil jsem startérem a motor jel jak divoký. Honem z tohoto mizerného místa pryč. Co nejrychleji, dokud to jede. Tak rychle, abych měl ještě dost setrvačnosti k rozumnému zaparkování, kdyby to zase zdechlo. (Upozorňuji, že pokud to jelo - jelo to naprosto perfektně, bez jakýchkoliv problémů či náznaků chystající se poruchy.) Mezitím co jsem s po vzoru závodu do vrchu kličkoval serpentýnami, zpytoval jsem svědomí, co bylo obsahem mého posledního telefonátu. Manželka přislíbila odtah, ale přesnou polohu jsem jí ještě neudával. Musí tedy ještě jednou zavolat pro upřesnění. To mi dává šanci popojet vlastními silami blíž k domovu a záchranné vozidlo při tom neminout. Po chvilce skutečně volala. Na náhorní rovince u Skřípova mobil pípnul, ale signál žádný, čárka žádná. Kdepak naši slavní mobilní operátoři, to aby jste si vozili sebou signál navážený v pytlíku jako krupici. A to jsem přávě přejížděl náhorní rovinu ve výšce 500 m.n.m. Amatéry sestrojený převáděč OK0BBF vzdálený desítky kilometrů za horami měl v těch místech podstatně lepší pokrytí než všichni slavní mobiláci. Auto naštěstí jelo stále dobře. V Konici (jak jsem zjistil už ráno) byla objížďka. Nechtělo se mi tam motat. Kdybych tam zůstal na kruháku nebo kousek nad ním v kopci viset, úplně bych ucpal dopravu. Sjel jsem proto samospádem dolů do Nectavského údolí. Z tohoto směru se v městečku objížďce vyhnu. Při nájezdu na mostek u Hirtů jsem si všiml, že mám špatně zavřenou kapotu - jen na bezpečnostní háček. Pod víkem byla dvoucentimetrová štěrbina, plech se na kostrbaté silnici třásl. Vystoupil jsem, zaklapl kapotu pořádně a pokračoval v cestě na Dzbel. Ale dlouho mi to nevydrželo. Neujel jsem ani celý kilometr a už to zase chcíplo.

„Tak moment, tady něco páchne ve státě Dánském“, bručel jsem si slovy klasika pod vousy, „jak to, že jsem bez problémů vyjel celé stoupání z Jaroměřic až sem, sjel kilometry z kopce a necelý kilometr do pozvolnějšího kopce než ty všechny předešlé je najednou nezdolný?“ „Ta závada je tepelně závislá“, dedukoval jsem, „ano, asi to tak bude, když je kapota pootevřená a jede se rychle, je v motorovém prostoru chladněji.“ Motor pak jede. Jede i když se stoupá na plný plyn do kopce. Vždy, když to chcíplo, tak chvíli před tím jsem jel z nějakého důvodu pomalu, čekal dlouho na křižovatce či zkoumal mapu stojíc s nastartovaným motorem. A pak když jsem vyrazil, motor z ničeho nic vysadil, většinou v začátku kopce (jak jsem již zmínil předtím). Při snaze o opravu jsem pak kapotu otevřel na dosti dlouhou dobu, součástky ochládly. Setkávají se tedy dvě veličiny. Nevyvětraný horký vzduch naakumulovaný v motorovém prostoru a velký výkon při pomalé jízdě, který teplem z chladiče tuto teplotu ještě zvyšuje. Víc se vydedukovat nepodařilo. Vysočina je příliš členitý terén, stále z kopce do kopce. Jednou rychleji, jednou pomaleji. V každém údolí jsou podmínky diametrálně odlišné a nejde porovnávat. (Pro motoristické šťouraly se sluší dodat, že chladící kapaliny bylo dost, její teplota - alespoň podle údajů palubního teploměru byla v předepsaných mezích, ani přídavný ventilátor ještě neměl potřebu ji dochlazovat. Navíc jsem měl většinu trasy zapnuté teplovodní topení, protože venku bylo pomerně chadno. Kdysi před čtyřmi lety se mi podobná závada projevovala a zapřičinil ji vadný a špatně otevírající se termostat, jenže tehdy byla ručička teploměru podstatně výš než nyní.)

Z úvah mě vytrhl sekaný telefonát (s reportem RS31), že manželka sehnala starostu (jediný, kdo byl v tu chvíli v obci k dispozici a ochotný ihned pomoci) a že mi jedou naproti. Dovolat se jí podařilo až na třetí pokus, protože jsem zase byl po většinu své trasy mimo signálové pokrytí. Naštěstí ke Dzbelu už dosahoval Konický převáděč mobilního operátora. Nahlásil jsem svou aktuální polohu a podotkl, že se asi setkáme už dříve, neb tuším souvislosti i vrtochy vozu a pokusím se v mezích možností v jízdě po vlastní ose pokračovat. Když sem dotelefonoval zatrnulo mi. V Konici přes náměstí je jednosměrka! Je to místo, kde se můžeme snadno minout. Klidně mi to může právě tam vyplivnout. Taky jsem jí zapoměl říci, aby vzala ze skříně CB ručku a magnetku. To aby se při odtahu dalo mluvit z řidičem druhého vozidla, (případně s Týnou doma, což od Konice už není žádný poblém). Mašinka mezitím schládla, pootevřel jsem zase kousek kapotu a rychle vyzrazil. Kousek za Jesencem na návrší před Konicí jsem udělal chladící pauzu. Otevřel jsem kapotu a drátovou svorkou propojil kontakty tepelného čidla na chladiči. Tím jsem donutil běžet hlavní větrák chladiče při nízké telotě. Ten mi nyní intenzivně větral motorový prostor. Podchladil jsem kapotu, řídící elektroniku a v mezích možností i samotný motor. Pak jsem se snažil na jeden zátah projet městysem Konice. Nějakých 45 sekund po výjezdu z inkriminované jednosměrky zpět na obousměrnou komunikaci jsme se úspěšně potkali. Asi netřeba popisovat, jak málo stačilo, aby profrčeli až do Dzbelu a tam po mě marně pátrali směrem na Hirtovu pilua Žilkův mlýn, bez možnosti se na mě odtud dovolat a doptat kde právě jsem (opět jedno z míst, kde není signál na mobil).

Po krátké debatě, protože auto po „ventilační úpravě“ stále ještě jelo, jsem pokračoval a za mnou s odstupem i doprovodné vozidlo. Manželka vysvětlovala starostovi, že asi pojedeme hodně pomalu - inu jak jinak s porouchaným vozem. O to větší bylo jejich překvapení když jsem kopl do Šemíka a osumdesátkou zmizel jako Horymír k Neumětelům. Dobře jsem věděl, že nesmím ztratit výhodu náporového větru do pootevřené štěrbiny kapoty. Ochoz, Rakůvka, Bohuslavice... Zastavil jsem se až v Olbramicích před domem. Když za mnou s vytřeštěnýma očima dojeli, už jsem se otáčel, že zacouvám do dvora. Ale otevření brány půl minuty zabralo. Těch 30 sekund bylo kritických. Nevětrané teplíčko se nastřádalo a motor opět chcípl. Tak jsme půl hodiny naštvaně čekali před otevřeným vjezdem až ta tvrdohlavá plechovou potvora přestane mezkovatět a poslušně zacouvá na parkovací plac (dotlačit ji tam ve dvou lidech ručně, přes deštěm vymletou strouhu v asfaltové silnici, prostě nejde).

Věřte, že jsem toho měl za ten den „plný brejle“, takže jsem se večer ani na převáděči OK0BF s výsledky šubířovského průzkumu Laďovi OK2TVW ani neozval. A docela rád se příště tomu místu vyhnu.

[autor: OK2TAR]


[ zpět na hlavní stránku ] - [ kdo jsme ] - [ naši členové ] - [ OK2TAR ]