Akumulátor na citrón

expedice-bílý-tesák    naši členové    OK2TAR    cesta mezi kopanci a zkraty

Velkolepé oslavy za socialismu patřily ke koloritu většiny významných výročí. Ne jinak tomu bylo i devátého května, kdy se konal lampionový průvod. Jako děti jsme nerozuměli hlubším politickým souvislostem. Jediné co nám něco říkalo, bylo, že válka je špatná věc a ti kteří se zasloužili o to, že se tu už nestřílí by si zasloužili naši úctu. Jinak ale byl lampionový průvod důvodem k všemožným klukovským blbinám. To si vysvětlovali kluci z vyších ročníků po svém. Především jako důvod ke shazování lampiónů nám mladším. Devadesát procent lampiónů bylo zevnitř osvětleno vánoční svíčkou. Pokud se naklonil, svíčka ho okamžitě zapálila. Zoufalství menších dětí jim dělalo nesmírné potěšení.

Proto bylo naší klukovskou prestiží vybavit si lampióny elektrickým osvětlením. Jednak nemohly shořet a my jsme s nimi mohli navíc podle potřeby blikat. Elektrovýbava spočívala standardně v ploché baterii přilepené leukoplastí na normalizovanou tyčku zakoupenou v papírnictví, tlačítkového vypínače a více či méně nápadného zelenočerveného zvonkového drátu, vinoucího se po háčku k žárovičce do lampiónu. Ti lepší měli žárovičky dvě, případně dvě baterky.

Jednou jsem nalezl na skládce v příkopu vyhozený akumulátorový článek Ferar. Vypadal obstojně. Bohužel byl prázdný. Jednak chyběla zátka a i ve stěně byla malá prorezivělá dírka. Hned mě napadlo, že mít takový akumulátor na lampiónu, to by byla převratná věc. „Kam se hrabou všichni ti baterkáři!“ Zalepil jsem dírku čerstvou žvýkačkou, přebandážoval asfaltovou izolační páskou a nožíkem přiřízl korkový špunt na potřebnou velikost. Jenže čím akumulátor naplnit. Nevěděl jsem, že je to ocelonilový článek a že se plní louhem. Myslel jsem, že do něj patří kyselina. Ale kyselina byla doma nedostupný artikl. Vzpoměl jsem si však, že někde v časopise ABC se psalo o baterii z citrónu. „Aha, citrónová šťáva, to by šlo“, přesvědčoval jsem sám sebe, že jsem to vymyslel správně. Provětral jsem mámě lednici, vymačkal a zcedil šťávu z několika citrónů. Získanou tekutinu jsem nalil do článku a na plný stav doplnil vodou. Článek se citelně zahřál.
„To je dobré znamení, už tam vzniká elektřina“, myslel jsem si (netuše, že citrón byl právě zneutralizován zbytky louhu). A opravdu. Malá žárovička připojená ke svorkám se mírně rozžhavila, ale zachvíli zase pohasla.
„Určitě to není nabité“, usoudil jsem a připojil článek na usměrňovač od vláčku. Několik hodin se článek nabíjel, šuměl a bublal. Skutečně se částečně nabil. Dnes vím, že se z desek uvolnily zbytky původního elektrolytu. Žárovička určená původně do svítilny se dvěma monočlánky svítila mdle (napětí aku. je jen 1,2V), ale to mě nevyvedlo z míry.

Zabalil jsem článek do několika vrstev igelitu, napojil drátky, vstrčil do kapsy a hurá do průvodu. Pochopitelně pochlubit se spolužákům „věčnou“ baterií, kterou jde stále dokola nabíjet. Jenže všudepřítomní hajzlíci z druhého stupně školy ně v zápětí o akumulátor surově obrali. Při nerovné rvačce, v boji proti přesile, mě článek vypadl. Sebrali ho a prchli do anonymního davu lampionového průvodu. Zůstal jsem bez světla, se šrámy na rukou i na duši.

Ale boží mlýny melou. Netrvalo dlouho a přišla satisfakce. Průvod došel k památníku padlých a po dlouhém a květnatém projevu stranických představitelů zazněla státní hymna. Po ní měla následovat hymna sovětská. Přesně uprostřed ticha mezi oběma skladbami se ozval bolestivý výkřik. To se uvolnil špunt akumulátoru, elektrolyt vytekl zlodějíčkovi do kapsy a prosákl až k rozkroku...

Poučení:
Do alkalického akumulátoru patří hydroxid draselný, do olověného kyselina sírová. Míchat se to nesmí, ale jedno i druhé je pořádně silná žíravina, proto nenoste články zátkou dolů...


[ zpět na hlavní stránku ] - [ pokračovat ]