Dědova krystalka

expedice-bílý-tesák    naši členové    OK2TAR    cesta mezi kopanci a zkraty

Historická krystalka vyjmutá ze skříňky (ilustrační foto) Je to už zatraceně dávno a člověk by nevěřil, že se to vůbec kdy stalo. Tenkrát mi bylo sotva pět let. Čas dětství, klidu, pohody. Bez Damoklova meče povinností a zodpovědnosti nad sebou. Čas, kdy za týden člověk prožil tolik, co dnes stihne sotva za celý rok.

Tou dobou mě bylo sotva pět let a jako většina socialismem odkojených dětí svých pracovně vytížených matek jsem chodil do mateřské školky. Skýtalo to možnost kdejakého zajímavého vyžití, ať už ve formě výletů do zámecké zahrady či romantického Pilského údolí. Ale jinak den co den plynul v ranním a odpoledním pendlování mezi dvoupokojovým bytem mých rodičů a o několik metrů vedle stojící školkou. To pravé nefalšované dětské dobrodružství nastávalo jedenkrát do roka. Byly to školní prázdniny. Asi se milý čtenáři podivíš, proč zrovna předškolák se tak moc těšil na prázdniny. Inu proto, že na ty dva letní měsíce končilo učitelské zaměstnání mé tety ve Višňovém u Miroslavi. Teta zabalila kufry a přijela k mé babičce na léto. Aby nebylo při jedné, totéž udělala i teta z Brna, takže v tu ránu měla babička i s dědou o zábavu postaráno. No a když bylo dost zodpovědných lidí na hlídání neposlušného synátora (tedy mě), rozhodl se můj otec, že mohu být u babičky místo mateřské školky.

Babička bydlela ve starém domku na druhém konci městečka. Ulice byla jen hliněná, v létě s prachem a po bouřce s kalužemi. Po asfaltu ani stopa. Za humny byly rozsáhlé sousedovy zahrady střežené ostrým psem. Neudržovaný, zarostlý cizí sad před okny. Domek jednou stranou přiléhal k velikému zadnímu dvoru autoopravny. Torza karserií se válely i po stranách ulice. No, co bych to dál komentoval - pro kluka přímo ráj... Vzadu na dvoře byla kůlna a v ní skříň plná pokladů, z nichž mimo podložek, špuntů, pružinek a hřebíků byl nejzajímavější velký podkovový magnet z nějakého zapalování starého motocyklu.

Ten rok byl významný tím, že se děda rozhodl udělat v podkroví pořádek. To se týkalo i jedné ze skříní, která se stala líhní molů pochutnávajících si na dávno nenošených šatech. Ve skříni byla i malá černá krabička s několika zdířkami a velkým bakelitovým knoflíkem. „Dej to klukovi“, prohlásil děda podávajíc škatuli babičce, „mě stačí dráťák“ (rozhlas po drátě). A tak jsem se z nenadání stal majitelem čehosi, o čem jsem nevěděl zhola nic. Zjistil jsem však, že když uchopím knoflík a zatáhnu, jde vyzvednout celé horní víko, protože není přišroubované. Uvnitř jsem našel ukryté další věci. Na dně byla v papíru zabalená veliká cívka navinutá podivným zkříženým způsobem z opřádaného drátu. Cívka měla na jedné straně dřevěnou kostičku ze které čouhaly kolíčky. Usoudil jsem správně, že to patří zasunout do některých zdířek na krabici. Jenže kolíčky i zdířky měly jednotnou vzdálenost a tak možností, kam cívku strčit bylo mnoho. Dalším hlavolamem byla jakási malá věcička taktéž s kolíčky, ale se skleněnou trubičkou. Z jedné strany čouhala pohyblivá tyčinka, z druhé vroubkované víčko. Když se víčko odšroubovalo, vypadl mi do dlaně lesklý třpytivý kamínek.

Zajímalo mě co to je a tak jsem se šel zeptat dědy. Děda byl málomluvný, věčně žmoulal vlastnoručně vyrobenou cigaretu a nikdy nepatřil k těm, kteří by mi byli ochotni cokoli vysvětlovat. Dopadlo to samozřejmě jako obvykle, protože právě neměl čas - uklízel. Naštěstí bylo už odpoledne a tou dobou se na kus řeči u babičky zastavoval i otec, když skončil ve fabrice. Ještě v chodbě za sebou ani nezavřel dveře, když jsem se k němu hrnul a chlubil jsem tím co jsem dostal.

Otec odložil aktovku: „To je takové rádio, to hraje“.

Kroutil jsem udiveně hlavou. Rádio jsme měli doma a měla je i babička, ale vypadalo úplně jinak. Marně jsem hledal nějakou díru s plátnem, za kterým by se skrýval amplión. Navíc jsem viděl, že v krabičce nic není, jen pár drátků mezi zdířkami a kusy lesklého rovného i půlkruhového plechu, které se otáčely s knoflíkem. Žádná baterka, žádná šňůra do zásuvky - podle mě to určitě hrát nemohlo. Ale otec trval na svém a zamířil do kůlny ke své zamčené bedně, co měl schovanou ještě od vojny. Chvíli se tam hrabal mezi maskáči, několika dýmovnicemi a dělbuchy, až nakonec vytáhl radistická sluchátka. Když se slavnostně s nálezem vracel, šel okolo děda, kterému došlo kuřivo, napěchovat si další dutinku.

„Bez antény ti to hrát nebude“, utrousil na adresu mého táty a šel si po svém.

Detektor s galenitovým krystalem (ilustrační foto) Otec pokýval uznale hlavou a přinesl svazek zvonkového drátu. Asi tři metry ho odstříhl a zavěsil na plaňkový plot. Na druhý konec dal hřebík místo banánku a zasunul do zdířky „A“. Kratším kusem drátu spojil zdířku „E“ s vodovodním kohoutkem na dvoře. Pak nasadil cívku mezi zdířky s popisem „Sp“. Pak mi vzal z upocených rukou ten leský kamínek, upnul po pod víčko, přistrčil drátek a celou věcičku vsunul do zdířek „Det.“ Pak si nasadil významně na hlavu sluchátka, olízl jejich vidličku, souhlasně pokýval, zasunul do zdířek „Tel.“ a se soustředěným úsilím začal ladit knoflíkem. Pak zavrtěl hlavou, odložil sluchátka a prohlásil: „Nehraje to, je to už asi pokažené, rozkuchej si to...“ Já poslechl a za chvíli se po dvoře válely matičky ze zdířek, vymotaný drát i půlkruhové hliníkové plechy.

Člověk často dělá v životě blbosti, většinou z neznalosti. A toto byla první z řetězu mnoha dalších. Třeba to, že táta olíznutím vidličky sluchátek zkoušel jejich citlivost (ve sluchátkách to musí lupnout) jsem se dozvěděl až o deset let později. Té krystalce určitě nic nebylo. Pouze jsme k ní připojili naprosto nedostatečnou anténu. Jediný, kdo by to mohl posoudit byl děda, ale ten si právě slinil papírky, plnil do zásoby dutinky tabákem a naše počínání ho pramálo zajímalo. Navíc jsme stihli vynést nad černou skříňkou rozsudek ještě dříve, než nás mohl vidět. Krystalka by dnes byla určitě zajímavý sběratelský artikl, protože ji na zakázku vyrobila téměř neznámá firma Rádio Chaloupka Boskovice.

A poučení? ...netvrď, že něco nefunguje, když o tom nic nevíš...


[ zpět na hlavní stránku ] - [ pokračovat ]