Jak rozkuchat rádio

expedice-bílý-tesák    naši členové    OK2TAR    cesta mezi kopanci a zkraty

Krystalkou to tedy začalo, ale zdaleka nezkončilo. Mezi tím však čas pokročil a ze mě se stal školák. Sice jsem nepatřil k těm, kterým by na těle při vyslovení toho slova naskákaly neštovice, ale přesto prázdniny byly prázdniny. Babička po zkušenostech z minula, kdy jsem přes celou ulici přivalil vyřazený motor z malotraktoru PF62 a lodičkový šicí stroj, usoudila, že bude lépe, když mi nějaké věci na hraní zajistí sama. Nejlépe takové, kdy po jediném dni nebude zapotřebí moje promaštěné oblečení vyhodit. Snesla proto z půdy dědovo lampové rádio Blaupunkt, kterému myši před časem užraly šňůru a udělaly si v něm hnízdo. Dědovu námitku, že by to přeci v radioopravně dokázali zpravit, zamítla výrokem: „Víš co by to stálo? A na co! Ty stejně posloucháš akorát dráťák...“

Chudák babička netušila, že by možná bylo menší zlo, dát mi v plen pětitunový parní stroj, než tu čertovu skříňku. Je sice pravda, že měla ode mne pokoj, neb se po mě na celý den zem slehla. Moje nadšení nezanalo mezí. Bedna plná červených válečků s nápisem Always, skleněných trubiček se zaasfaltovanými konci, množství cíveček tenkého drátku namotaného pod plechovými kryty. Tohle bylo opravdu rádio, jak jsem si představoval. Nahoře skleněná stupnice s rafičkou, na přední stěně veliký amplión, který měl vzadu velikou cívku plnou tenkého drátu. Moje radování trvalo jen do chvíle, kdy jsem si zabodl do dlaně šroubovák při neodborném pokusu vypáčit a ulomit knoflíky, které mi bránily celou plechovou kostru vytáhnout z dřevěné skříně ven. Se slzami a třesoucími se koleny jsem šel za babičkou ránu vydezinfikovat jódem a zalepit náplastí.

Otrnulo mi poměrně rychle. Zatím co jsem spěchal pochlubit se babičce právě získanými drátěnými žebříčky a mřížkami, láteřil ze zahrady děda, když zjistil, že jsem skleněné lampy rozbíjel na kameni u jeho milovaných pivoněk. „Dědo, ale to je přeci zlato“, komentoval jsem barvu metalizovaného stínícího povlaku. Děda sáhl po holi, že mi to vysvětlí ručně...
...ale mou radost nad tím, jak pěkně šumí getr vhozený do skleničky s vodou, mi zkazit nedokázal.

Také kondenzátory byly velmi zajímavé. Když se skleněná trubička nechala na slunci, asfaltové konce změkly. Pak šel ven vytáhnout smotek voskovaného papíru mezi kterými byly vložené mimořádně tenoučké staniólové proužky. Když se z nich natrhaly maličké kousíčky, krásně v mírném vánku poletovaly. Jako stříbrný déšť. Bylo to úžasné, jen babička je jaksi nerada smetala po dvoře.

Abych byl objektivní, nezůstalo tehdy jen u demolice rádiopřijímače Ideal Radio Rigoletto S577. Postupně mi prošly rukama přijímače Telefunken Domingo, Durango, Arie. Také několik nedefinovaných přijímačů, bez zadních stěn, které jsem našel na železnou neděli. Ale taky červotočem sežraná kaplička již dříve jmenovaného výrobce Radio Chaloupka Boskovice, kterou vyrobil na zakázku ze součástek Telefunken pro armádního krejčího pana Horáka. Byla to sice obyčejná zpětnovazební třílampovka s dvoucestým usměrněním, elektricky něco jako Telefunken koncert Trial, ale kuriozní tím, že dřevěná skříň byla dělená na patra tak, aby reproduktor netrpěl teplem od elektronek.

Inu pracky urazit!

Budiž polehčující okolností, jsme-li si alespoň částečně svých dřívějších školáckých chyb vědomi...


[ zpět na hlavní stránku ] - [ pokračovat ]