Jednodrátový telefon

expedice-bílý-tesák    naši členové    OK2TAR    cesta mezi kopanci a zkraty

Prozatím přeskočím poměrně dlouhé období táhnoucím se mezi druhým ročníkem základní školy, až po třídu sedmou, ve kterém by bylo zapotřebí popsat, jak a kdy jsem se seznámil s Jardou Letovice, toho času bydlícího nedaleko ode mne - jak by se lidově řeklo „co by kamenem dohodil“, chodili jsme do stejné školy i do stejné třídy. Klukovské pohnutky které nás lákaly ke zřízení nějakého komunikačního zařízení byly tím pádem zcela nasnadě. Proto čtenář omluví, že vpadnu přímo doprostřed rozepsaného děje odehrávajícího se o několik let později...



...potřeba spojení fonickou cestou se s postupující dobou stávala stále potřebnější. Jednak se rozrůstalo množství školních úloh, které bylo potřeba vzájemně opisovat. Současně s některými novými zajímavými předměty, co ve škole přibyly, rozrůstalo se množství témat o ktrerých jsme chtěli podiskutovat.

Začal jsem pracovat na telefonu s vysokoohmovou linkou, který by se spokojil jen s jediným drátem. Jako vždy i zde byl použit můj oblíbený výstupní transformátor z elektronkového rádia. Plochá baterie napájela uhlíkový mikrofon a transformátor napětí výrazně zvyšoval. Pro poslech jsem použil vysokoohmová sluchátka od krystalky. Protistrana byla zařízená stejně. Zkouška v místnosti ukázala, že s aparátkem se spolehlivě domluvíme i kdyby byl odpor drátu víc než 100 kiloohmů. Zbývalo však dořešit vyzvánění. Nemaje telefonního induktoru ani polarizovaného zvonku, musel stačit zvonek obyčený a plochá baterie, ta samá co napájela mikrofon. Prostě se tlačítkem spojila na zvonek. Zvonek zvonil, jeho přerušovač přerušoval proud. A protože byl při vyzvánění transformátor spojený paralelně k cívce zvonkového elektromagnetu, bylo na jeho sekundáru vysoké střídavé napětí. U protistanice byla cívka zvonku také přímo spojena na trafo (aby šlo zvonit i opačným směrem) a tak se střídavým proudem rozezněl i zvonek u protistance. Aby to fungovalo spolehlivě, nesměl být odpor telefonní linky větší než asi 5 kiloohmů.

Schema telefonu

Vše bylo nachystáno až na vlastní telefonní vedení. Jenže Mazalova stráň ostře střežená vlčákem Barynem byla nepřekonatelnou překážkou pro jakékoli pozemní drátování. Zbývala pouze jediná možnost - zahradu přestřelit! Nejprve jen tenkým rybářským vlascem. Na něj by se pak přivázal silnější silon volně ovinutý měděným smaltovaným drátkem. Jarda inspirován několika díly Fantomase si vzpoměl, že by to šlo udělat po způsobu harpuny. Pár prken a pořádně silná modelářská letecká guma byl dobrý základ pro samostříl, železná hřídelka zastoupila funkci harpuny. Nastal vrcholný okamžik, kdy se měl silon, do té doby svědomitě rozprostřený na balkóně, vydat k cíli. Cvakla spoušť samostřílu, guma se vymrštila a za ostrého svistotu vyrazila harpuna přes údolí. Jenže... silon se při odvíjení zadrhl o zábradlí. Střela letící dál trasou nad Jadrovu střechu se ve vzduchu náhle zastavila. Vlasec se napružil a pak železo strhl zpět. Rána, řinčení skla a bylo vymalováno! Hrot skončil o tři domy dříve na kuchyňském stole u Holubů. Ještě snad harpuna ani nedopadla - už byl samostříl sbalený, silon odstřihnutý a na balkóně ani noha.

Nejen, že jsme zbytečně přišli o sto metrů silonu, ale potili jsme se hrůzou při představě, jak jde paní Holubová se špicí zaraženou v zadku do nemocnice a my budeme obdaření dvojkou z chování na vysvědčení. Naštěstí to tak daleko nedošlo a my jsme zase (po nějakém čase nezbyteném na otrnutí) začali mít roupy.


[ zpět na hlavní stránku ] - [ pokračovat ]