Kyselý déšt

expedice-bílý-tesák    naši členové    OK2TAR    cesta mezi kopanci a zkraty

Neblahé zkušenosti s harpunou nás s Jardou poučily, že použití střelných zbraní k natažení telefoního vodiče nepatří k bezpečným. Je potřeba použít něco pomalejšího, něco co by se jen tak neslo vzduchem. „To je ono! - uděláme balón a na ten to uvážeme.“ Z balónu bude k zemi viset druhý silon. Takový volně vlečený ocásek, který pak Jarda dole chytí a balón stáhne k zemi. Reálnost podpořilo i dlouhodobější sledování počasí. Vítr býval u nás západní nebo severní. Našemu záměru vyhovoval vítr severní a ten, jak bylo vypozorováno, býval mírný a stálý. Co si ještě více přát?!

Mé někdejší pokusy s pouťovým balónkem naznačovaly, že jeho nosnost není pro tento účel vůbec dostatečná. Jednoduchý výpočet ukazoval, že aby balón unesl dostatečné množství silonového vlasce a sám sebe, bude muset mít objem nejméně dvacet litrů. Jenže kde takový balón vzít. Jarda si vzpoměl, že v prodejně oděvů balí saka a pláště do velkých tenoučkých šustivých igelitových pytlů. Nahoře je sice pytel s dírou pro ramínko, ale to by se dalo zalepit průhlednou lepící páskou. Nevadí, že plyn časem utěče, stačí, že se náš aerostat udrží ve vzduchu deset minut. Paní Kubešová v prodejně sice kroutila hlavou nad tím, proč zrovna potřebujeme jeden z pytlů, ale nakonec nám ho dala, aniž by jsem museli pracně vysvětlovat, k čemu má sloužit.

Bratranec studující chemickou průmyslovku nám před časem sdělil ono sladké tajemství, jak podomácku vyrobit vodík z dostupných surovin. Jeho receptůra spočívala v zalití hliníkových odstřižků kyselinou chlorovodíkovou. Už tehdy nás upozornil, že obou těchto surovin bude potřeba poměrně hodně a že pokud chceme, aby se plyn vyvíjel uspokojivě rychle, budeme muset vyvíjecí nádobu ohřát. Pokud se právě chytřejší jedinci popadají za břicho při představě, jak vkládám pod nádobu plnou třaskavého vodíku hořící kahan, šeredně se pletou! Zase tak velký blbec jsem nebyl.

Se zakoupením kyseliny byl trošku problém. Prodavačka v drogerii mi tvrdila, že žádnou kyselinu chlorovodíkovou na skladě nemají a nikdy neměli. A na co to potřebuji???... Vymyslel jsem si, že mě pro tu láhev poslala mamka a že to potřebuje na pročištění záchodu. Prodavačka přinesla láhev kyseliny solné s tvrzením, že na záchody se používá právě ta. Narozdíl od prodavačky jsem si povšiml, že na nálepce láhve je pod velkým nápisem „Kyselina solná“ drobným písmem dopsáno „chlorovodíková“ a že se jedná o jednu a tutéž chemikálii. Přikývl jsem, že to je přesně ono a upaloval s lahví žíraviny domů.

Jarda mezitím stříhal zbytek hliníkového AlFe lana na drobné kousky. Byla to druhá nezbytná surovina, kterou sypal papírovým kornoutem do připravené láhve. Když ji měl asi do poloviny plnou hliníkových odstřižků, zmizeli jsme s aparatůrou pod mez a připravili vodíkovou plnící stanici. Igelitový pytel opatřený dole tenkou bužírkou pro plnění jsme nasadili přes brčko na provrtanou korkovou zátku. Pak jsem do láhve s hliníkovými kousky nalil asi půl láhve kyseliny, rychle a důkladně zazátkoval.

Kyselina smočila hliník a pomalu se začaly objevovat první bublinky vodíku. Kapalina šuměla jako čerstvě nalitá sodovka, ale plynu v balónu zjevně nepřibývalo. Jak se však láhev chemickou reakcí oteplila, bublinek přibývalo. Jednotlivé bublinky se změnily v pěnu a klokotání. Balón se začal konečně plnit a bublina vodíku v něm se začala v jeho horní části vzdouvat. Úsměv se nám rozlil po tváři. Během desíti minut jsme získali asi litr vodíku. To byl docela úspěch. Jenže teplota láhve stoupala a s ní i rychlost chemické reakce. V láhvi se začala tvořit vysoká pěna, která tu a tam vhrkla brčkem do balónu. To nevadí, to odpustíme, uvažoval Jarda. Jenže pojednou sebou pěna strhla i kousíček hliníku a brčko ucpala.

„Proboha rychle pryč,“ zařval jsem a prchali jsme, co nám nohy stačily. Láhev se natlakovala, stlačený vodík vyrazil zátku i s balónem a vroucí napěněná kyselina vystříkla z láhve nejméně do desetimetrové výše. Na zádech, na rukou, v obličeji, všude jsme cítili jemný kyselý déšť, který se na nás z nebe snesl, zatím co pracně vyrobený vodík tiše unikl do stratosféry. Jak rychle k výbuchu došlo, tak rychle také odezněl. Láhev byla téměř prázdná, torzo balónu bylo potrhané ve větvích javoru a tak vlastně nebylo co uklízet. Sklesle jsme se vrátili domů. Plni nevyřešených technických problémů, především - jak řídit vyvíjení plynu.

Ta pravá pohroma však nastala až druhý den odpoledne. Když jsem se vrátil ze školy a ptal se mámy, kde mám svou bundu, odvedla mě stranou a ukázala mi ji. Byla jako cedník. V tkanině byly vyleptány tisíce drobných dírek a po zatřepání se látka rozpadla na pouhý oblak prachu.
„Mohl by jsi mi vysvětlit, co jsi včerá dělal?,“ zeptala se...
Nebylo však co říct.

Poučení z krizového vývoje:   Pokud nemáte rozumnou obhajobu, je lépe zarputile mlčet, než žvanit nesmysly...


[ zpět na hlavní stránku ] - [ pokračovat ]