Nevhodná tlumivka

expedice-bílý-tesák    naši členové    OK2TAR    cesta mezi kopanci a zkraty

V šedesátých letech minulého století (ejhle jak to dnes divně zní?), se stavěly podomácku kdejaká módní zařízení, která dnes naprosto běžně koupíte v obchodě. Tehdy to ale prostě nebylo. A pokud ano, lezlo to do peněz. Přesto národ chtěl jít s dobou a tak se doma kutilo a kutilo. Jedním z tehdejších hitů bylo také horské slunce. Při jednom sychravém podvečeru se otec rozhodl, že slunce je zdravé a že podporuje tvorbu vitamínu „D“. Není-li ho dostatek venku a celou zimu nebude, je pro to potřeba něco udělat. Jak se rozhodl, tak taky udělal. Sehnal si odkud si pouliční rtuťovou výbojku, kterou rychlým a přesným úderem zbavil baňky pokryté luminescenčním práškem, aby usnadnil cestu ultrafialovému záření k naší pokožce. Torzo výbojky umístil před parabolu stočenou z lesklého pocínovaného plechu a to vše zabudoval do krabice po bakelitovém ampliónu z rozhlasu po drátě. Opatřeno uchem od cestovního kufru tvářila se bedna docela profesionálně. Konstruktéři z elektrotechnické továrny by si z tohoto home-made výrobku mohli klidně vzít mustr.

Potíže však nastaly s funkčností. Otec se ve fabrice zašel informovat na odbor elektroúdržby, jak se má taková věc zapojit. Vrátil se se schémátkem načrtnutém na kusu balícího papíru. Bylo to jednoduché - síťová šňůra, vypínač, tlumivka a výbojka. Jak bylo nakresleno, tak to otec zapojil. Díly se našly, jak se říká - co dům dal. A tak se stalo, že se v zapojení ocitla čtyřicetiwattová tlumivka původně určená pro trubicové zářivky.

Naše rodinka, vybavená slunečními brýlemi, aby jsme nedostali zánět spojivek se vysvlékla, rozložila se po pokoji a v očekávání okamžiků příštích nechala hlavu rodiny cvaknout vypínačem. Výbojka naskočila mdlým modrým světlem. Zezačátku neklidným, ale pak se výboj ustálil a maloučko zesílil. O nějakém oslnivém světle však nebohlo být řeči.

„Myslím, že to svítí nějak málo. To slunko co má sousedka z Tuzexu svítí víc, září to vždycky až na ulici“, konstatovala matka. „Chvíli počkej, to se rozehřeje“, snažil se situaci zachránit otec.

Ale ono se to ani po půlhodině nerozehřálo. Nasupeně jsme se opět oblékli. Při pohledu na zklamanou tvář otce, který nedokázal obhájit svůj jinak dokonalý výrobek mě napadla spásná myšlenka: „Tati, to bude myslím tou tlumivkou. Ona je asi slabá. No ale když už ta výbojka svítí, co kdybych ji přemostil?“ A než se otec nadál, sáhl jsem pro izolované kleště s dlouhými čelistmi a dotkl se přívodů k tlumivce...

Oslnivě se zablesklo, třeskla hromová rána a nastala tma. Nejen v našem bytě, ale i bytech sousedních.
Po nekonečných sekundách mlčení se ozval otec: „Co se stalo?“
„Nevím, jen jsem přemostil tlumivku, kostry jsem se určitě nedotkl,“ bránil jsem se. Zapálená sirka prořízla šero a začali jsme sčítat škody. Zánovní kleště zůstaly přivařeny na svorkách tlumivky. Pojistka zásuvkového okruhu i hlavní bytové pojistky se odpařily. Totéž patrně nastalo s pojistkou na dřevěném sloupě před domem. Šum a nadávky na chodbě naštěstí znamenaly, že kdosi klopýtá po schodech směrem k sousednímu domu, kde bydlel opravář z rozvodných podniků. Podle zásady mrtvého brouka bylo nejlépe neotvírat a když, tak nanejvýš s halekáním: „Který blbec to udělal.“

Asi po půlhodině se světlo rozsvítilo. První náš pohled padl na torzo, které zbylo z horského slunce. Ale nebylo nic vidět. Skutečně nic, protože v místech, kde byla původně zašroubována rtuťová výbojka zůstala pouze objímka. Křemičité sklo trubice, dráty a všechno ostatní bylo jemně rozprášeno všude okolo. Na gauči, na koberci, na poličkách.

Od té doby si pamatuji, že výbojka se bez tlumivky (která by omezila lavinovitě stoupající proud) provozovat nedá. (Pro zářivku, doutnavku, LEDdiodu a zenerovu diodu platí obdobná pravidla.)


[ zpět na hlavní stránku ] - [ pokračovat ]