Od krystalky k třílampovce

expedice-bílý-tesák    naši členové    OK2TAR    cesta mezi kopanci a zkraty

Jsou dny, které zůstanou v mysli natrvalo zapsány. Dny, které se nezapomínají. Dny na které i po létech rádi zavzpomínáme. V takových vzpomínkách se vybaví nejen tehdejší události, ale i pocity nálada a vůně oněch chvil. Pro okolí naprosto banální a nevýznamé, zato pro toho, kdo je prožil mnohdy zásadní a zlomové. Takové malé soukromé tajemství. Vidím to před sebou jako dnes...

To nedělní ráno bylo zvláštní. Probudilo mně mnohem dřív než obvykle. Na pozdní podzim bylo venku nečekaně světlo. Vytáhnul jsem žaluzii a pochopil. Všude bylo bílo. Přes noc napadla spousta sněhu a stále ještě padalo. Na plaňkovém plotu se tvořily bílé čepičky a zvenčí čišel chlad, silně kontrastující s teplem linoucím se z radiátoru ústředního topení. Netušíc, že se chystá pohroma, odebral jsem se k snídani. Tam mi rodičovstvo oznámilo tu nemilou novinu: „Dnes přijede teta Maruška, strýc Honza z Břeclavi a teta Jarka s maneželem z Brna. Ale je pravděpodobné, že se zastavili i u tety Lidušky a ta přijde s nimi. Tak ukliď pokoj a dělej tak, ať tam není nepořádek!“

„Tě-péro nádhero!“ řekl jsem si v duchu a zhrozil se při pomyšlění nad pronuděnou nedělí. Úplně jsem zapoměl, že minulý týden bylo Mikuláše. Podobné povinné společnenské oblažování vzdálených příbuzných a dálkové návštěvy patřily ke kolorytu předvánočního období a plynule pokračovaly i v období tříkrálovém. Nu co naplat... Asi půl hodiny jsem si houpal nohou na gauči, ale pak mě padl pohled na krystalku ležící na skříni.

Nasadil jsem si sluchátka....
Píp, píp, píp... časové znamení právě oznámilo osum hodin. Posloucháte Interprogram rádio Praha. Přejeme vám dobrý den. Zprávy z domova - člen předsednictva a generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Vasil Bilak na své oficiální návštěvě zavítal mezi členy brigád socialistické práce do národního podniku Svit Gottwaldov.
     ...sluchátka jsem zase odložil.

Chtělo by to dlouhé vlny, na Hvězdě by mohli vysílat muziku,“ uvažoval jsem. Nic tomu nebránilo. Už dlouho jsem se chystal postavit si něco podle knížky Miroslava Pacáka - Nová škola radiotechniky. Většinu potřebných součástek jsem během času poschraňoval z přijímačů Romance, Máj a Iron Kvinta. Dokonce jsem měl podle plánků v knize už připravenou dřevěnou kostru - což byla nejnáročnější a taky nejnezáživnější práce. Tedy alespoň pro mne, kluka s chabým nástrojovým vybavením to bylo opravdu „dílo“, mělo-li to trochu slušně vypadat.

Do oběda doba dlouhá. Respektive návštěva měla přiharcovat až odpoledne. Dal jsem si proto na stůl bednu se součástkami a dal jsem se do jejich zkoušení. Přiznám se, že jsem to nikdy před tím nedělával. Ale teď z nudy jsem bral kousek po kousku a alespoň pomocí ploché baterky se sluchátky na uších jsem zkoušel kondenzátory. Po nabití z baterky a následném připojení na sluchátka musel kondenzátor klapnout. Když neklapl, znamenalo to, že se předčasně vybil vnitřním svodem nebo měl zkrat. Překvapivě jsem takových vadných objevil hned několik a rázně putovaly do popelnice. Přezkoušel jsem i průchodnost transformátorů, přepínačů a dalších drobností. Mimo to jsem objevil dva přerušené odpory. O zbytku součástek se dalo alespoň rámcově říci, že jsou funkční. I když bedna prořídla, stále ještě zbylo součástek dost a dost.

Návštěva nešla a nešla. Tak jsem osadil na kostru zdířky, ladící kondenzátor s lankovým převodem i sokl na výměnnou cívku. Protože jsem Pacákovo zapojení krystalky znal z hlavy odpředu, dozadu i zpět, zapojil propojil jsem součástky.

Krystalka dle Nové školy radiotechniky M. Pacáka

Místo pro krystalový detektor zaujala nová, před nedávnem sehnaná, germaniová dioda 1NN41. Cívka nebyla problém, protože stejnou jsem už dělal do své předchozí krystalky. Neměl jsem však už stejnou ebonitovou trubku a tak jsem se musel spokojit s upravenou papírovou trubičkou od toaletního papíru, kterou jsem ještě olepil další vrstvou kartonu a zesílil vrstvou laku. Jako sokl pro cívku posloužila lamelová patka od rozbité usměrňovací elektronky AZ1.

Ještě neodbila jedenáctá hodina a už se z této nové krystalky linuly první zvuky. To však nebylo nic překvapivého. Za poslední období jsem už pochopil princip i správné uspořádání antény a tak nebylo nic neplánovaného, co by mě při stavbě zaskočilo. Do oběda pak spatřila světlo světa druhá cívka. Tentokrát určená pro příjem dlouhých vln. Výsledek byl fascinující. Stanice Hvězda vysílaná z dlouhovlnného vysílače Topolná bouřila ve sluchátkách dvakrát silněji, než Interprogram rádio Praha na vlně střední. Přišrouboval jsem proto na kostru výstupní transformátor firmy Orfeus a přes transformátor jsem připojil krystalku na velký dynamický reproduktor, který stál v dřevěné bedýnce na šatní skříni. Hvězda hrála sice tiše, ale přeci jen slyšitelně, po celé místnosti.

Pozorně jsem četl knížku dál. Prvním rozšířením krystalky byl jednostupňový nízkofrekvenční zesilovač.

Krystalka s NF zesilovačem

Bylo potřeba našroubovat na kostru sítové trafo prozatím jen pro žhavení. (Pochopitelně napájené opět „bezpečně“ ze dvacetičtyřvoltového transformátoru mezi primární odbočky 125 a 150V), Pak jsem osadil loktalovou patici a do ní zasunul první elektronku EF22. Anodovou baterii tvořilo deset plochých baterek omotaných leukoplastí. Když se lampa nažhavila a vysílaný pořad zaburácel ve sluchátkách trojnásobně hlasitěji, uvědomil jsem si, že takto daleko jsem se nikdy předtím nedostal. Pokračoval jsem však dále. Následující zapojení mě příliš neuspokojilo.

Prostý audion

Dokonce jsem měl pocit, že hlasitost mírně poklesla. Sice se, jak prognózoval autor, zvýšila selektivita, ale jinak žádná výrazná změna. To jsem však netušil, jaké překvapení mě čeká dál. Jsou různá zajímavá zapojení, ale tomuhle se dá bez nadsázky říkat zázrak techniky - zpětná vazba. Na to aby onen zázrak nastal nebylo třeba mnoho, pouze spojit katodu přes potenciometr zpět na anténní odbočku cívky.

Audion se zpětnou vazbou

Část energie z elektronky podpořila přijímaný signál. Poslouchaná stanice zesílila nebývalou měrou a kromě ní se na pásmu objevily desítky dalších, předtím zcela neslyšitelných. Ladění se stalo ostré a nežádoucí prolínání jednotlivých stanic mezi sebou zcela ustalo. Další zdokonalení pouze odstranilo škrábavý zvuk při otáčení potenciometru, ale funkce zůstala stejná...

Audion se zpětnou vazbou a tumivkou v katodě

Tlumivka totiž převáděla stejnosměrný proud přímo na mínus, cestou mimo citlivý potenciometr.

Ze zápalu mě vytrhlo volání k obědu, po kterém se v zápěti skutečně objevila ona obávaná návštěva, definovatelná spíš jako hromadné přepadení. Po nezbytných uvítacích ceremoniích, kde bylo mou povinností se vyskytnout ve skrumáži dospělých a referovat o školním prospěchu, jsem opět nenápadně zmizel jako pára nad hrncem do svého pokoje a pokračoval. Nikdo mě naštěstí nepostrádal, rodinná sešlost se beze mne docela dobře obešla.

Podle plánku stavba pokračovala přidáním dalšího nízkofrekvenčního stupně s elektronkou EF22. Autor dobře volil postup, protože tohle už jsem jednou stavěl hned za krystalkou, ještě před audionem. Takže s tím nebyl sebemenší problém. Pak následoval síťový zdroj s usměrňovací elektronkou AZ1. Jakmile byl přístroj vybaven pořádným zdrojem schopným poskytnou více než 250V (kdyby to tak věděl otec!), mohl následovat řádný koncový stupeň s pentodou EBL21. Zde jsem však tvrdě narazil.

Nevím čím to bylo (patrně už byly hlavní filtrační elektrolyty dosti vyschlé), i když jsem vše zapojil správně, zesilovač začal hučet jako čert. Hledal jsem chybu - nebyla tam. Zkoušel jsem součástky - podle mých dostupných měřících metod byly dobré. Nepomáhalo nic. A protože u mě blízko nestál nikdo, kdo by mě včas vlepil pohlavek, začal jsem náhodně experimentovat. Přepojoval jsem, rozpojoval jsem, vyzkratovával. Brum utichl, až když jsem spojil mřížkové odpory druhé EF22 a EBL21 přímo na zemní potenciál a celý obvod pro získání mřížkového předpětí úplně vyřadil. Přiznám se, že jsem si plně neuvědomoval, co jsem to tehdy vlastně vyřadil. Nějaké mřížkové předpětí? To bylo na mou hlavu v té chvíli jaksi moc. Prostě jsem jen okopíroval první stupeň přijímače. A tam byl mřížkový odpor vždy přímo na katodu. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Výkonový resistor, mezi oběma filtračními elektrolyty, přes který tekl proud do celého přijímače se začal pálit a smrdět. Klid nastal teprve až jsem místo něj použil resistor s trojnásobně vyšším odporem. Teploty klesly, nic nehořelo, rádio hrálo a já byl spokojen. Nic netušíc, že jsem právě vytloukl klín klínem. Místo toho, abych vytvořil mřížkové předpětí, snížil jsem vlastně velmi výrazně anodové napětí. Elektronka byla nucená se umravnit, ale dost nestandardním způsobem.

Ať už to bylo s chybami, tak, či onak, během toho nezapomenutelného dne jsem udělal svůj první velký radioamatérský krok. Večer, když se venku na sněžné pláni setmělo, stála předemnou hlasitě hrající třílampovka. Věřte, že bych sám nikdy nevěřil, že to bez cizí pomoci dokážu a byl jsem na to jako kluk náležitě hrdý.


Poučení:   Bohužel, i když si člověk myslí, že všechno pochopil, nepochopil vlastně vůbec nic...




Jak to mělo být správně?

Autor, ve snaze ušetřit realizátorům pár korun za další elektrolytický kondenzátor použil k získání mřížkového předpětí pro NF část odpor vřazený v mínusové větvi zdroje. Při nedostatečné filtraci (použité staré vyschlé elektrolytické kondenzátory) se však touto cestou dosávala na řídící mřížku pentody drobná střídavá složka, kterou elektronka zesílila nad únosnou mez. Zvuk se stal neposlouchatelný. Autor schématu by udělal lépe, když by použil takový obvod pro získání mřížkového předpětí, kdy každý zesilovací stupeň „žije svým životem“ bez ohledu na obvody ostatní. Tuto podmínku splňuje například získávání předpětí prostým vložením odporu 220R do katodového přívodu elektronky a jeho blokování elektrolytickým kondenzátorem 47M/50V= (červeně označené součástky ve schématu).

Upravené schema koncového stupně:

Koncový stupeň s automaticky vytvářeným mřížkovým předpětím pomocí odporu v katodovém přívodu

I kdyby byl omylem v tomto schématu použitý hodně vyschlý elektrolytický kondenzátor, projevilo by se to pouze na zabarvení zvuku (méně basů), ale jinak by funkce obvodu zůstala zachována. Navíc by obvod dokázal uspokojivě pracovat i s poměrně opotřebenou elektronkou, takovou, která je už mimo normalizované parametry, aniž by to nežádoucím způsobem ovlivňovalo ostatní stupně (v původním zapojení by vyčerpaná koncová pentoda malým odběrem ze zdroje zapříčinila pokles předpětí mřížek i předchozích stupňů a vznik velkého zkreslení). Schémata pro začátečníky by obecně měla být už předem navrhována tak, aby přístroj nepracoval „na krev“, ale byl schopen funkce i s velkou tolerancí použitých součástek. Jinak mohou takové plánky způsobit hodně vrásek na čele a smutné dětské tváře.


[ zpět na hlavní stránku ] - [ dál už zatím nic není ]