Papírové topení

expedice-bílý-tesák    naši členové    OK2TAR    cesta mezi kopanci a zkraty

Jednou na podzim bylo mimořádně ošklivé počastí. Svatý Petr nevěděl jak se rozhodnout a tak pršelo se sněhem nebo snad i sněžilo s deštěm. A k tomu ještě vítr. Snad by se to dalo vystihnout pojmem „ženili se všichni čerti“. Jenže tehdá bylo Mikuláše a čerty se to uličkami našeho města hemžilo doopravdy.

Onoho večera jsem, mimo pytlíku uhlí a dalších nezbytností nutných k částečnému umravnění nezletilého potomka, dostal elektrický vláček. Zdařilá maketa dieselové posunovací lokomotivy se dvěma nákladními vagónky byla doplněná několika oblouky kolejí rozchodu TT. K tomu všemu patřila ovládací skříňka obsahující přepínač a dvojici plochých baterií. Okupoval jsem volnou plochu na koberci v obýváku, složil kolejiště a vyrazil se soupravou na trať.

Jak už to s novými hračkami bývá, jsou prvních několik dnů trvale v permanenci. Jenže životnost plochých socialistických baterií ze Slaného nebyla valná. Určitě se na ní podepsalo i několikaměsíční "uležení" na vlhkém regálu místní samoobsluhy. No prostě déle než jediný den baterky žravý motorek v mašince živit nedokázaly. Otec usoudil, že by byl lepší síťový zdroj. Jenže do Brna, kde se takové věci prodávaly, bylo daleko a žádná příležitostná služební cesta se zatím nerýsovala. Po poradě s kolegy v práci se rozhodl, že se do toho pustí sám. A když už - tak pořádně. Vyrobil velkou, přepychovou bednu, obloženou umakartem. Byl to velký ovládací pult budoucího velína. Jeho čelní plocha skýtala dostatek prostoru pro rozšiřování a přidávání dalších tlačítek a ovládacích prvků. Dílo spatřilo světlo světa na vánoce pod stromečkem v doprovodu dalších kolejových dílů, jakým byly výhybky, křížení a semafor.

„Ovládačka“, jak se začlo skříňce říkat, obsahovala tři padesátiwattové transformátory z 220V na 24V (jiné nebyly k dospozici), soustavu srážecích odporů z vařičové spirály, složitý několikastupňový přepínač, selenový usměrnovač, kontrolku a pojistky. Jeden transformátor s usměrňovačem sloužil pro provoz motorku lokomotivy, druhý s částečně odvinutým sekundárním vinutím sloužil pro elektromagnetické přehazování výhybek. Třetí transformátor nebyl sekundární stranou zapojený a čekal v záloze. Provoz modelové železnice se maximální mírou zlevnil, komfort obsluhy několikanásobně zvýšil a dokonce i příbuzenstvo mělo od těch dob po starostech co klukovi vymýšlet k narozeninám a svátkům - stačilo přikoupit vagónek...

Ale tátova snaha nasměrovat mě nějakým způsobem ke svému vlastnímu hobby, který bylo lepení nehybných plastových maket letadel a později plachetních lodí, vycházela naplano. Mě zajímalo vše co se nějak hýbalo, vrtělo a blikalo. Kdo se v tom vyzná, určitě prohlásí, že u modelové železnice je v tomto směru vyžití téměř neomezené. A bude mít určitě pravdu. Jenže já to tak v té době necítil. Spatřoval jsem v tom velké omezení: „Takhle je to u vlaků ve skutečnosti, tudíž to takto musí být i u modelu.“ Dítě se táže proč?: „Proč nemůžu mít svět se svými vlastními pravidly.“ Mě spíš zajímalo, proč to či ono funguje. Modeláři prominou, ale mě nebavilo stavět jen zmenšenou kopii reálné skutečnosti, chtěl jsem experimentovat. A přicházet na všechno sám.

Rychlost mého vláčku šla řídit jen skokově, přepínačem. Jenže já viděl v Pionýrském domě autodráhu, kde kluci řídili rozjezd autíček plynule. Úchvatná věc. Říkali tomu reostat. Rozhodl jsem se, že si takový taky postavím. Odporový drát jsem sehnal z přepáleného topného tělesa od vysoučeše vlasů a namotal ho na silný karton. Problémem bylo udělat sběrač (běžec), ale plíšek ze staré ploché baterie to nakonec vyřešil. Neforemné a nevzhledné zařízení bylo hotové a světe div se - fungovalo. Měl jsem vlastně velké štěstí, že jsem náhodou třefil správnou délku odporového drátu.

Ale pak se stalo, co se stát nemělo. Nějak jsem na něj při hře zapoměl, trafo nechal zapnuté a šel za klukama ven. Jenže běžec reostatu sklouzl na první závity odporové dráhy. Proud, který odporem procházel nestačil na rozběh motorku lokomotivy, zato však rychle ohříval karton na kterém byl drát namotán. Papír začal hořet a s ním i koberec na kterém reostat ležel. Kdyby čmoud přes dvoje zavřené dveře včas neucítila moje máma, asi bychom do základů vyhořeli.

Dostalo se mi poučení, že není bezpečné nechávat jakékoli zapnuté zařízení bez dozoru, i kdyby vypadalo sebespolehlivěji.


[ zpět na hlavní stránku ] - [ pokračovat ]