Proč krystalka nehraje?

expedice-bílý-tesák    naši členové    OK2TAR    cesta mezi kopanci a zkraty

Jednou nadešla doba, kdy bylo potřeba cosi podstatného změnit na naší domovní elektroinstalaci. Pokud šlo o drobnější elektrotechnické záležitosti typu vypínač u lampičky, šňůru k žehličce či uhlíky ve vysavači, to si zvládl můj manuálně zručný táta sám. Kde to však zavánělo skutečným silnoproudem, tlustými dráty a pořádným kopancem, přenechal raději práci odborníkům. Tak tomu bylo i v tomto případě a mě se tak naskytla ona vytoužená možnost - setkat se poprvé v životě se skutečným Elektrikářem. Číhal jsem na oný okamžik jako lovec na tygra. Jenže stále bylo na pilno. Pořád s tátou kdesi cosi měřili, prostrkávali jakési dráty a zapojovali. Vytoužená chvilka nastala poté, co fortelně stavěný pracovník elektrárenského podniku spořádal oběd pro dva a prolil to pivem. Ještě nepoložil láhev na stůl a už jsem u něj byl a chrlil jsem na něj desítky svých, už dlouho připravovaných, otázek z oboru. Dotazů, které mi zatím nedokázal nikdo rozumně vysvětlit. Těšil jsem se, že jsem už konečně narazil na tu správnou osobu. Že už konečně budu mít jasno. Jeho odpověď byla však nečekaně strohá: „To nechej být, na to jsi ještě malý. O tom se budete učit časem ve škole. Teď si můžeš postavit nanejvýš tak krystalku.“ Po tomto drsném a nepřátelském výroku klesl „odborník“ v mých klukovských očích velmi, velmi, hluboko. Byl jsem dotčen, neb se mnou nejednal jako s kolegou a partnerem, ale měl mě za cucáka. Uraženě jsem opáčil, že těžko, protože v žádné mé knížce takové schema není. Otočil jsem se a odešel.

Elektrikář o kterém jsem se bláhově domníval, že by mohl být mým rádcem, učitelem a spojencem zklamal. Byl ve vteřině pro mne míň než vzduch. A pak věřte odborníkům! Asi to vycítil a tak když po vykonané práci definitivně odcházel, přinesl mi na usmířenou kousek papíru odtrženého z papírové krabice na pojistky: „Tady máš schéma té krystalky,“ podal mi jej. „Hurá!“ Odklusal jsem s malůvkou, jako by to byl kód na Enigmu (šifrovací stroj z 2. sv. války) a hned jsem se dal do práce.

schema krystalky, ktré jsem měl k dispozici

Ladící kondenzátor z rádia, ten jsem měl. Ba dokonce i radistická sluchátka. Horší to bylo s cívkou a diodou. U těchto dvou důležitých součástek nebyl na papírku žádný popis. Nezbylo, než udělat cívku posvém. Sehnal jsem si tenkostěnnou pertinaxovou trubičku průměru asi dva centimetry, dlouhou asi šest centimetrů a navinul na ni drát. Pracoval jsem pečlivě, přesně závit vedle závitu - to je to nejdůležitější. Průměru drátu? Počet závitů? Tomu jsem příliš pozornosti nevěnoval. Asi mě v tu chvíli opatroval sám Bůh začínajících radioamatérů. Na kostru cívky vešlo osmdesát závitů smaltovaného drátu o průměru 0,25mm. Indukčnost, která takto vznikla, byla skutečně funkční.

Křemíková dioda (na krystalku nevhodná) Nejhorší byla dioda. Dioda nebyla. Přiznejme si - já ani nevěděl, jak to vypadá. Ale určitě to nebyl selen, ten jsem znal. Nedalo se nic dělat, dioda se bude muset koupit. V našem městečku byla jen jediná elektroprodejna. Mimo základního sortimentu žárovek, několika kusů monočlánků, plochých baterií a pár druhů dvoulinek v ní objednávali občas i náhradní elektronky do televizorů a rádií. Vzal jsem plánek krystalky a šel jsem na konzultaci. Po velkém vysvětlování a rozhazování rukama se kolem mne seskupilo celé osazenstvo prodejny od prodavaček až po vedoucího a skladníka. Žádný závěr. Diody mají jenom dvě, jednu germaniovou GA201 za 1,40 Kčs a druhou křemíkovou KA701 za 7,50 Kčs. Avšak ani řadové pracovnice elektry, ani stranicky aktivní vedoucí nevěděl, která z diod by byla vhodná. Nakonec jsem sám usoudil, že dražší bude asi lepší, i když to v praxi znamenalo čekat až do příštího týdne. Hloubka mé kapsy nedovolovala se příliš rozšoupnout. Mé kapesné bylo 5,-Kčs na týden a bylo potřeba ještě spořit, abych si mohl svůj první polovodič koupit. Přesto jsem se dočkal a v oný den doma z igelitového pytlíčku vypadlo malé nic s kovovou hlavičkou a velký záruční list Tesly Rožnov k tomu.

Kdo si myslí, že jsem ten týden, co jsem čekal na kapesné, lelkoval - šeredně se mýlí. Usilovně jsem zřizoval ke krystalce anténu a uzemnění. S uzemněním moc starostí nebylo, zelený zvonkový drát s banánkem jsem prostě připojil na mosazný odvzdušňovací kohoutek na radiátoru ústředního topení. S anténou to bylo horší. Jedinou anténu, kterou jsem do té doby znal, byla obyčejná anténa na televizi. Sehnat takovou bylo tuze pracné. Prolezl jsem všechny dvory i tajné skládky se šrotem, než se mi podařilo objevit zachovalý hliníkový televizní dipól. Doma jsem si lámal hlavu, jak dipól (který má od výroby dva konce) připojit ke krystalce. Nabyl jsem přesvědčení, že na tom asi nezáleží a připojil jsem červený pětimetrový drát s banánkem k jednomu konci metrového hliníkového dipólu. Nedočkavě jsem připojil banánky od sluchátek. Ale ono nic...

Zastavil jsem pendlovky, pak i budík schoval pod peřinu, aby nerušil. Ale ono stále nic. Ve sluchátkách bylo ticho... Krystalka nehrála, ať jsem kroutil ladícím kondenzátorem jak kroutil.

„Asi bude slabý signál“, usoudil jsem, „do sluchátek jde malý proud. Bude to chtít přidat baterku.“ Jenže žádná baterka tu nebyla. Ba ani peníze na ni. Navíc byl večer a Elektra zavřená. „No nic, budu si muset článek udělat.“ Vzal jsem skleničku na limonádu, nalil trochu octa, zanořil jeden měděný drát a rezivý hřebík. Jazykem (mým jediným voltmetrem) jsem prověřil, že článek funguje. Sice nic moc, ale nějaký malý proud asi dává. „Výborně!“ Připojil jsem článek mezi sluchátka a diodu. Světe div se, pojednou bylo ve sluchátkách slyšet jakýsi náznak hvízdání a směsi radiových stanic. Ale ať jsem ladil, jak ladil, poslouchat se to nedalo.

Usoudil jsem, že čím více článků připojím, tím hlasitější to bude. Téměř jsem nespal. A očekávání dalšího týdne, kdy bych si z kapesného mohl zakoupit dvě ploché baterie bylo nekonečné. Konečně jsem byl náležitě vybaven a vrátil jsem se k pokusům. Avšak připojení tak silného zdroje způsobilo jen silnou ránu ve sluchátkách a nic víc. Ba dokonce nebylo slyšet ani to co předtím. Vše bylo marné. Rádiovým posluchačem jsem se tehdy nestal a krystalku na dlouhou dobu založil daleko do hlubin skříně.

Ruku na srdce, kolikrát bylo už publikováno schémátko krystalky, ale o samotné anténě ani slovo? Přitom krystalka bude hrát pořádně jen tehdy, natáhlete-li deset až dvacet metrů měděného asi milimetr silného drátu ve volném prostoru nejméně pět metrů nad zemí, dokonale odizolovaného od okolních předmětů. Tyto podmínky vysloužilý televizní dipól vůbec nesplňoval. Pozdě jsem pochopil, že „dražší“ nemusí znamenat i „lepší“. Křemíková dioda je sice silná, ale na slabé signály příliš málo citlivá a na krystalku se vůbec nehodí. Úvaha, že připojení baterie ke sluchátku zvýší hlasitost byla zcela zcestná. Přesto však malé napětí primitivního octového článku způsobilo pootevření necitlivé diody, která začala alespoň částečně pracovat. Ploché baterie však diodu otevřely zcela a její funkce se zmařila. Kdybych byl hned koupil germaniovou diodu za 1,40 Kčs, zbylo by mi na malou čokoládu.


Poučení:    Pokud jste udělali vše, jak bylo popsáno a ono to přesto nefunguje, nepodléhejte depresi. Není to vaše vina, ale autora plánku - protože vás zapoměl na něco důležitého upozornit...




Jak to mělo být správně?

Umístění antény (oscanováno z dobové literatury):

celkové uspořádání řádné venkovní antény pro krystalku a jednodužší přijímače


[ zpět na hlavní stránku ] - [ přeskočit chybějící kapitoly a pokračovat ]