Žárovka v láhvi

expedice-bílý-tesák    naši členové    OK2TAR    cesta mezi kopanci a zkraty

Po neslavném konci reostatu mi byla odebrána sovětská kniha pro mládež „Papírový elektrikář“, ze které jsem čerpal inspiraci. Místo toho jsem obdržel prvorepublikovou několikadílnou Encyklopedii mládeže československé. To byla ta pravá četba pro mne. Bylo tam všechno - kinematograf, princip spalovacího motoru, vznik žárovky... To poslední mě zaujalo, že jsem se rozhodl si první Edisonovy kroky vyzkoušet v praxi. Trochu odporového drátu mi z vysoušeče vlasů ještě zůstalo. Láhev od sodovky byla sice zálohovaná, ale proč si ji dočasně nevypůjčit, když už je vypitá?

Bylo jasné, že vlákno žárovky nesmí být na vzduchu. Jak jsem se dočetl v knize, vákuové žárovky vyšly z módy a nyní se používají pouze plynem plněné. Bylo to jasné. Když se nechá v láhvi něco shořet, spotřebuje se kyslík a zbude jen dusík, který vlákno ochrání. Jenže jak to udělat. No jasně, navinout vlákno na obyčejnou zápalku a láhev dobře zazátkovat. Po zapnutí proudu zápalka shoří, spotřebuje kyslík a v láhvi zůstane jen dusík. Jak jsem vymyslel, tak jsem udělal. A skutečně. Jak se vlákno z odporového drátku začalo nažhavovat, sirka vzplála. Jenže hořící dřívko předčasně ze spirálky vyklouzlo, spadlo na dno a uhaslo. Přesto má lahvová žárovka dál svítila. Sice málo a žlutě, ale svítila. Víc svítit nemohla, protože jsem neměl k dispozici vyšší napětí. Navinul jsem odporového drátku na vlákno příliš mnoho.

Vytáhl jsem z láhve špunt i s přívodními dráty, které přes něj procházely. Vlákno jsem trošku zkrátil. Aby se zase nestalo, že sirka při hoření vypadne, nenapadlo mě nic chytřejšího, než ji přilepit k vláknu Kanagonem (rychleschnoucí acetonové lepidlo). Díly žárovky jsem opět sestavil do láhve a zazátkoval. Počkal jsem asi půlhodinku, až lepidlo, co drží sirku dostatečně zaschne. Zaschlo, ale acetonové páry důkladně vyplnily celou láhev. Pak jsem se naklonil přes stůl a připojl přívody na ovládací panel. Následovalo rutinní cvaknutí hlavního vypínače a okolo mne se rozlila stříbřitá záře s tančícími hvězdičkami.

Když andělíčci dotančili a já se probral s obrovským monoklem pod okem, viděl jsem, že láhev je prázdná a zátka i s dráty vystřelila neznámo kam. V zápětí mi došlo, co se vlastně stalo. Zaplať pán Bůh, že se láhev neroztrhla...

Edisonem jsem se tenkrát nestal, ale dodnes platí, že koncentrované páry organických rozpouštědel ve směsi se vzduchem prudce vybuchují.


[ zpět na hlavní stránku ] - [ pokračovat ]