Mnoho lidí se mylně domnívá, že na malbách či kresbách s indiánskou tématikou jsou ve společnosti lidí vyobrazeni ochočení vlci. Avšak chov vlků a jejich soužití s lidmi má svá určitá specifika i úskalí. Proto rozhodně chov vlků nebyl u indiánů běžnou praxí. Zvíře, které provázelo indiánské lovce i hlídalo jejich obydlí byl ve skutečnosti pes. Pes, který se vzhledově sice vlkovi podobal, ale ve srovnání s ním měl jinou povahu. Byl to pes plemene, které dnes označujeme jako NAID.
Alternativní označení:
- Native American Indian Dog NAID [non FCI]
- Native American Village Dog NAVD [non FCI]
Popis:
Kohoutková výška se pohybuje od 58 do 70cm. Hmotnost 35 až 55kg (některé zdroje uvádějí pro subtilnější feny hmotnost už i 25kg). Tělesný formát psa je obdélníkového rámce s rovným hřbetem. Konstituce je pevná, svalnatá. Pes má hluboký hrudník, dobře osvalené nohy s mohutnými tlapami a silnými drápy. Přední i zadní končetiny jsou v harmonických proporcích, uzpůsobené pro dlouhodobý pohyb úsporným klusem. Oči jsou inteligentní, bystré, mandlového tvaru, šikmo uložené, barvy jantarové, hnědé, modré včetně kombinace těchto barev. Čenichová partie je úzká, nosní houba sytě pigmentovaná. Pysky těsně přiléhající, sytě pigmentované. Skus nůžkový. Uši jsou malé, v klidu i při pozornosti vztyčené, trojúhelníkové, šířeji nasazené, se zaoblenými konci, dobře osrstěné s tmavým lemováním po obvodě. Srst je střední až dlouhá s hrubšími výraznými pesíky a jemnou velmi hustou podsadou. Textura srsti je podobná jako u severských plemen. Pes má bohaté osrstění s typickou hřívou za ušima až na hruď. Pouze v obličejové partii a na končetinách má pes srst krátkou. Pes je dobře osrstěný je i na břiše a na vnitřní straně ušních boltců. Barva srsti je vlkošedá. Preferovány jsou tmavé konce pesíků a vespod prosvítající bílá barva (údajně pro indiány posvátné zbarvení), světlá obličejová maska, případně maska s tzv. „brýlemi.” Pes má mohutný, bohatě osrstěný ocas, za klidu volně svěšený ocas dosahuje téměř k zemi. Způsob nesení ocasu není přesně definován, pes jej však, na rozdíl od severských psů, nenosí přetočený nad hřbetem. Odstíny hnědé barvy v srsti nebo ostře ohraničené barevné skvrny a nesymetrické rozdělení kresby či masky není žádoucí. Oblast tlamy, spodní část krku, hrudi a břicha je světlá. Temperament psa je živý, vysoce inteligentní, pozorný, má samostatný úsudek. Je citlivé povahy, vyznačuje se dobrou vazbou na majitele, avšak je opatrný a nedůvěřivý k cizím osobám. Fyzicky i klimaticky je velmi odolný, vytrvalý, nenáročný na stravu. Patří mezi dlouhověká plemena. Dožívá se věku okolo 15 let, výjimečně až 20 let.
Vývoj plemene:
V souvislosti s vývojem přírodních indiánských psů je dobré si uvědomit, jakými cestami postupovala migrace a odkud docházelo k osidlování amerického kontinentu. Psi samozřejmě provázeli člověka i v tomto případě, protože nejnovější vědecké výzkumy jednoznačně ukazují, že vzájemný vztah psa a člověka sahá mnohonásobně hlouběji do minulosti než se ještě před pár lety připouštělo. Ze Sibiře, přes ledový most zamrzlé Beringovy úžiny postupovali pravěcí lovci směrem na Aljašku a postupem času jejich kmeny dále směřovaly na jih. Nejprve do oblastí dnešní Kanady, posléze do USA dál, až do Jižní Ameriky. Přirozený postup migrace po kontinentu ze severu na jih byl samozřejmě velmi pomalý. Jednalo se o přirozenou expanzi osidlování nových lovišť, s postupem cca 25km za jednu lidskou generaci. Viděno v těchto souvislostech je však logické, že psi indiánských plemen v sobě už nesou především dědičné znaky prapůvodních severských plemen psů oblastí, jimiž migrace předtím postupovala. Podepsal se na nich tedy prapředek východosibiřské lajky, sibiřského huskyho, samojeda i aljašského malamuta, stejně jako občas záměrně či náhodně přimíchaná krev některého potulného vlka. A dále na něj samozřejmě zapůsobil selektivní výběr samotného člověka.
Protože byl původní genetický materiál indiánských psů značně nevyrovnaný, jsou současné chovné linie NAID v USA často potomky kříženců plemen AM, SH, Chinook, NO, v některých případech s přídavkem kanadského vlka. Toto plemeno ale má s vlkem méně společného, než třeba Československý vlčák (ČSV má cca 27% „vlčí krve”). Za oblast vzniku plemene je označována jižní část Kanady poblíž hranic s USA. NAID, i když je jako plemeno do jisté míry popsán formou jakéhosi standardu, není zatím ještě oficiálně uznán a zastřešen organizací FCI
(pro FCI je odměřený přístup k americkým chovům poměrně běžný), takže potomkům indiánských psů zatím nelze vydávat právoplatný, mezinárodně uznávaný průkaz původu.
Plemena chovaná indiány obecně, nebyla plemena chápaná v našem slova smyslu „čistokrevného chovu”, tedy jako plemena, která by se vešla do nějakého předem daného a striktně dodržovaného standardu. Vesnice od vesnice, oblast od oblasti, byli psi jiní. Takoví, jejichž vlastnosti indiánskému kmeni co nejvíce vyhovovaly podle způsobu jejich života. Ten byl jiný u ryze kočovných kmenů na Velkých pláních a jiný u indiánů žijících usedle v pueblech v jihozápadní části země. Psi však dědily společné znaky, které byli pro jejich přežití výhodné. V severních částech kontinentu byli svým vzhledem hodně podobní dnešním plemenům severských psů - malamutům a huskyům, mohutní, s bohatým osrstěním a malýma trojúhelníkovitýma ušima. Naopak čím více k jihu, tím více byli psi subtilnější, lehčí, nohatější. Osrstění kratší a řidší. Uši byli delší a čenichová partie užší. Od původně vlčího vzhledu psů na severu se směrem do jižních oblastí psi blížili konstituci svého příbuzného - šakala.
V současnosti je mezi veřejností indiánská tématika hodně populární. Jejím hnacím motorem je pro člověka vrozený hlad po chybějící romantice, který je však bohužel na druhé straně vesměs nepříjemně umravňován chronickým nedostatkem času, který na toto hobby zaměstnaným lidem zbývá. K pocitu romantiky rozhodně patří i spřátelená duše a tou může být samozřejmě i duše psí. Aby však došlo snáze k oslovení co nejširší veřejnosti pozitivními myšlenkami přírodních národů, které v historii nalézáme, určitě nebude zcela od věci, pokud by zájemce o indiánskou tématiku na jejich putováních českou krajinou doprovázeli zajímaví, ale i souladní a vzhledově líbiví psi. Snad mi tedy mou snahu o zaškatulkování NAIDa skalní vyznavači Living History odpustí.
Zatím jsem se nedopátral nikoho, kdo by plemeno NAID v ČR choval. Mohl být i zajímavý pes i pro naši expedici, proto uvítám, má-li někdo nějaké aktuálnější informace. Bohužel nevládnu ani financemi, ani dostatečnými jazykovými vlastnostmi, abych dokázal psy tohoto plemene v USA sehnat a přivézt do ČR, ale byl bych alespoň rád, pokud by tento článek inspiroval někoho, kdo takové možnosti má, nebo se chtěl pokusit psy obdobného vzhledu získat z tuzemsky dostupného genetického materiálu (obdobně jako vznikla plemena chodský, český horský či evropský saňový pes).
Použití:
V minulosti neměli Indiáni žádné koně, které by mohli použít k jízdě nebo přepravě nákladů. Koně se dostali na americký kontinent až v pokolumbovské éře. A indiáni je získali až pochytáním mustangů ze stád, která vznikla přirozeným namnožením koní, kteří Evropanům náhodně utekli. Do té doby museli indiáni přepravovat náklady buď vlastní silou nebo za pomoci psů. V obtížně prostupném hornatém terénu přivazovali náklad psům po stranách hřbetu (dogpacking). Při putování po pláních či nížinami podél řek přepravovali psí náklady na tzv. smycích (travois). V té době indiánské kmeny mnohem méně kočovali, protože jejich logistické omezení bylo velmi značné a byli nuceni používat menší, lehčí a méně pohodlné stany. Kmeny, které jsou v současnosti v našem povědomí zapsány jako indiáni Velkých plání a které si nedokážeme představit jinak než na koních lovící bizony, byli původně relativně usedlé malé kmeny v zalesněné oblasti na dnešní americko-kanadské hranici, kde se živili lovem drobné zvěře. Teprve poté, co silní koně nahradili psy, změnil se jejich způsob života. Kmeny už nebyly omezeny jen na vzdálenosti dosažitelné pěšky. Přesunuly se na Velké pláně, kde žili kočovným způsobem života. Jejich hlavní lovnou zvěří se stali bizoni. Díky snadné dostupnosti potravy jejich kmeny v dalších letech významně populačně zmohutněly. Naopak v Kanadě, kde s koňmi byl přes zimu přeci jen určitý problém pokud šlo o krmivo, si indiánské kmeny i nadále zachovávaly větší počet psů - samozřejmě opět především k přepravě nákladů a k lovu.
Psi na malbách a dobových fotografiích:
Kliknutím na obrázek ho lze zvětšit, kliknutím na zvětšený obrázek se okno opět zavře.
(Některý počítač bude požadovat odsouhlasit „Povolit automaticky otevíraná okna z tohoto webu.“)
