Naši předkové nám zanechali spoustu dramaticky znějících zápisů v kronikách o lidských tělech rozsápaných hladovou vlčí smečkou i o kusech lidských těl rozházených po lese. A zlatokopové na Klondyku? Ti by teprve mohli vyprávět... V útulném teple zlatokopecké hospůdky se to hezky vypráví. A vypráví se to, co chce posluchač slyšet. Proto takovou "bezvýznamnou drobnost", jako že vlk našel zbloudilého a k smrti vyčerpaného poutníka už mrtvého*1, raději zamlčíme. Dál už jen záleželo na dramatických schopnostech vypravěče, jak velkou hrůzu v očích posluchačů dokázal vytvořit, případně vyzdvihnout svou neohroženost a odvahu. Jeden osamělý vlk, kterého náhodu zahlédl na obzoru, se s další vypitou skleničkou Whisky změní v početnou smečku. Ta po několika dalších skleničkách dotyčného vypravěče obklíčí. A ten, když už mu hlava pod tíhou alkoholu padá na stůl, bude tvrdit, že jen tak tak náhodou vyvázl, ještě štěstí, že je všechny postřílel. Nesmíte však projevit zájem o vlčí kůže a zeptat se dotyčného, kde že ti vlci leží. Byla tam přeci úplná tma, dotázaný si najednou nějak nemůže vzpomenout... (Jediné co na celé historce zůstává pravdivé je, že vlci mají spadeno na opuštěné saňové psy zlatokopů, protože je považují za potravinové konkurenty a oprávněně si hájí lovecké teritorium.)
Mohl jsem začít i statistikou. Která říká, že už nejméně 200 let nebyl prokázaný žádný agresivní útok vlků na člověka ve volné přírodě. A i u mnohých dřívějších nelze dost dobře prokázat, zda se skutečně jednalo o vlka nebo zda nešlo (mnohem pravděpodobněji) o velkého zdivočelého psa nebo o zdivočelého křížence psa s vlkem.
Jací jsou vlastně vlci, kteří nám tu ještě na několika málo místech v Evropě pobíhají po lesích? Z genetického a chovatelského hlediska bychom je mohli zhodnotit jako nazpět migrující potomky vlků, kteří přežili nelítostné hony, které na ně člověk pořádal. Jsou to tedy potomci vzájemného páření těch nejopatrnější a nejostražitějších jedinců, kteří se kdy ve vlčí populaci vyskytovali. Protože jen ti měli to štěstí se ve zdraví dožít dnešních dní. Stejné vlohy ze strany otce i matky se zesilují. Jejich strach a opatrnost ve vztahu ke člověku je v nich velmi upevněn. V jejich podvědomí je člověk zafixován jako velmi nebezpečná, všehoschopná a nelítostná šelma, se kterou nelze bojovat a už vůbec ne nad ní vyhrát. A to bez přehánění.
Svědčí o tom i málo známý fakt - pokud se člověk přiblíží k vlčímu doupěti a vlčice nestihne odnést vlčata na jiné bezpečné místo, nechá zbylá mláďata člověku napospas a doufá, že si jich třeba člověk nevšimne. I když je vlčice snad tou nejpečlivější a nejstarostlivější mámou na světě, nepůjde s člověkem do přímého střetu a vlčata bránit, i kdyby k nim vlezl do doupěte. Instinkt jí říká, že jediná šance je utéct. Je to pro ni volba mezi špatným a ještě horším. Utéct a pokusit se vychovat alespoň to jedno mládě, které se jí podařilo v tlamě odnést. Je to lepší volba, než v nerovném boji zahynout, protože bez ní by zahynula i všechna vlčata.
Dobře patrné je toto chování i při chovu vlků v ZOO. Ošetřovatelé v praxi úspěšně využívají poučku o tom, že si vlčice nechá sebrat vlčata, když je potřebují v ranném věku odčervit či naočkovat. Hned jak odejdou z výběhu, vlčice se ke svým potomkům vrátí.
Evropští vlci jsou k lidem podstatně rezervovanější než jiné poddruhy. Jedním z takových typických příkladů je třeba vlk iberský (Canis lupus signatus). Jedná se o dnes už velmi vzácný, v minulosti velmi pronásledovaný, poddruh ze severozápadního Španělska a hrozí mu vyhynutí. Bohužel i pro zoologické zahrady má vlk iberský pověst problémového zvířete. S ošetřovateli prakticky nekomunikuje, je apatický, ve stresovaných smečkách často vznikají rvačky. Očkování či jiné ošetření je pak nadlidský úkol, bez narkózy prakticky neproveditelný. A když se i za těchto okolností daří odchovávat další generace až do dospělosti, je to úspěch.
Naopak bílí vlci arktičtí (Canis lupus arctos), kteří v minulosti zažili málo negativních zkušeností s pánem tvorstva, se i v ZOO chovají mnohem přirozeněji. Jsou aktivní, zvědaví, hraví. I když stále zůstávají divokými zvířaty a šelmami, mnohem lépe se s nimi pracuje. Časté jsou i nadstandardní vztahy s jejich ošetřovateli (zejména pokud se vazba na člověka vytvoří do 21 dnů života vlčete). Jsou známy případy (např. T. Askani), kdy není problém vlka zavolat a bez jakýchkoli potíží naočkovat . Ačkoli je to pro vlka bezesporu bolestivé a význam úkonu nechápe, věří svému ošetřovateli jako členu vlastní smečky. Nechá ze sebou provést prakticky cokoliv. A když už to přeci jen moc bojí, raději se snaží vykroutit a utéct do bezpečné vzdálenosti bez toho, aby se byť jen náznakem ohnal či dokonce kousnul*2. Vzápětí se vrátí s výrazem ve tváři "proč mi to děláš?" a snaží se olizováním udobřovat a uklidňovat situaci.
To, že má vlk v přírodě respekt z člověka ještě neznamená, že si netroufne na člověčí domácí mazlíčky, pokud je člověk nechá osamotě. Zejména pes je pro něj potravním konkurentem, kterého vlk nemůže nechat bez povšimnutí. Osamělý pes, toulající se v teritoriu vlčí smečky, je v ohrožení života. Ale jsou i výjimky. S některými psími plemeny, či s háravou fenou, jsou schopni vlci navázat přátelské vztahy a hrát si. Pes na neoploceném pozemku se může ubránit i početné vlčí smečce, pokud má k dispozici boudu s malým vchodem. Vlci jsou (stejně jako lišky) sice velmi opatrní, ale také velmi zvědaví. Nečiní jim problém pohybovat se skrytě velmi blízko lidských obydlí. Zejména mladí vlci jsou schopni sebrat a hrát si s jakýmkoli zajímavým předmětem, třeba se ztracenou čepicí. Bojí se však ve větru vlajících textílií, zejména širokých barevných pruhů. Je to pro ně nepřekročitelná bariéra. Toho se záměrně využívá při výrobě ohrazení zvaných zradidla (fladry) pro zabezpečení hospodářských zvířat. Vlci se zajímají i o to, co lidé dělají v jejich teritoriu a snaží se jejich činnosti přijít na kloub. V takové situaci jsou schopni z povzdálí desítky minut následovat třeba turistu nebo běžkaře. Ten o tom ve většině případů vůbec neví. Kdyby věděl, mohlo by to v něm vzbudit mylný dojem, že ho chtějí vlci napadnout. Není v tom ale žádná agrese, pouze zájem a zvědavost.
Myslím, že je zcela zbytečné se při pobytu v evropské přírodě vlků bát. Naopak, kdybyste jen koutkem oka vlka zahlédli, považujte to za velké štěstí, poctu a důvěru, kterou vám při své přirozené plachosti věnoval.
*1)
Hladový vlk lidskými ostatky nepohrdne. Pro něj je to šance bez potřeby lovu a s ním spojeného rizika doplnit energii a živiny. Příroda mu velí využít každou dostupnou surovinu, která by jinak přišla nazmar. Za normálních okolností však vlk člověka do svého "jídelníčku" nikdy nezahrnuje. Pouze ve zcela vyjímečných případech by vzrůstově malý, slabý, zraněný, zkrvavený, očividně se bojící nebo vážnou nemocí zapáchající člověk mohl u velké smečky, která nemá dostatek jiné přirozené potravy evokovat dojem vadného a zraněného zvířete, které by bylo možné pokusit se ulovit. Jenže vzhledem k počtu vlků, současnému zazvěření honiteb a navíc k přemnožení divokých prasat, nemůže být u nás v Evropě nikdy žádný vlk hladový. Jsou však místa na světě, kde hladem sužovaní vlci být mohou (Aljaška, severní teritoria Kanady, Sibiř) a kde by přinejmenším děti, či vzrůstově malé ženy neměly v zimě chodit opuštěným krajem zcela samy nebo neozbrojeny. Stačí oheň nebo petarda (ale potřebná je i morální převaha).
*2)
Pro objektivitu článku je zapotřebí přiznat, že ve vyjímečných případech se u vlků chovaných v zajetí vyskytly případy agresivního chování vůči člověku a to i s fatálními následky. Jenže v zajetí se vlk chová jinak než v přírodě. Působí na něj jiné vlivy, nepřirozený prostor a jiné vztahy. Ač jsou tyto případy stále zastřeny rouškou mlčení, víme, že se jednalo téměř vždy o nějakou chybu ze strany člověka nikoli vlka - většinou nezkušenost nebo nedostatečnou empatii ošetřovatelů, neodhadnutí či přímo porušením základních "pravidel smečky" (smečky člověk-vlk), či vyprovokovanou stresovou reakci kde vlk neměl jinou volbu (např. možnost odejít). Nebo šlo o docela obyčejnou nepozornost ošetřovatele i rodiče, když se dítě ocitlo v akčním rádiusu zvířete a pohledem zaměřilo na vlkovu oblíbenou hračku. Vlk to vyhodnotil, že mu ji chce sebrat a nepozorní přítomní nestihli zasáhnout (viz. útok v Beo ZOO). Prostě úplně stejné důvody, jaké jsou i běžnou příčinou útoku psů na své majitele.