Nůž, oheň  ... a pes !

expedice-bílý-tesák    ostatní    maskoti    vlci    oheň, nůž a pes

Původně se vědci domnívali, že pes vznikl cílenou lidskou domestikací vlka či šakala a to hned na několika místech světa současně. Nové poznatky forenzních vědců vedených profesorem Peterem Savolainenem vedou k úplně jiným závěrům. Rozbory mytochondriální DNA ze vzorků odebraných od nejrůznějších psích plemen po celém světě, včetně nejzapadlejších vesniček v Africe nebo v Jižní Americe, naznačují překvapivou skutečnost - pes měl před mnoha tisíci lety jen jediného prapředka, vlka a tento prapředek žil ve východní Ásii.*1 Odtud se psi postupně rozšířili do celého světa.

I když má dnešní pes z 98% genetické informace stejné jako vlk, to co odlišuje jednotlivá plemena, od čivavy po bernardýna, jsou právě ona dvě procenta. Navíc psovité šelmy jsou jeden z mála živočišných druhů, v jejichž DNA se hojně vyskytují tzv. tandemové repetice. Tato struktura umožňuje mimořádně rychlou variabilitu a přizpůsobení vzhledu i vlastností zvířete už během několika málo generací. Domestikace i vývoj různých plemen se díky tomu (i z hlediska délky lidského života) udál velmi rychle. Jiný živočišný druh by takovou změnu nezvládl.

Bůh nebo přítel ?

Vlk, potažmo pes a člověk na sebe měli vlastně obrovské štěstí. Většina kmenů (severoameričtí indiáni dodnes) nikdy nepovažovali vlka za nepřítele, kterého je nutno bezodkladně zabít.*2 Naopak, obdivovali se jeho schopnostem a uctívali ho jako mystické spirituální zvíře. Sledovali jeho počínání a uměli z toho náležitě těžit. Nebylo jim proti mysli, pokud se vlci drželi blíže v okolí jejich sídel. Považovali to za boží znamení a ochranu. Lidská komunita přijala vlky-psy nejprve jako magické a spirituální společníky a uctívala je. Stalo se to ve střední době kamenné, kdy lidé začali žít ve stálých sídlech. Ti nejméně bázliví vlci dlouhodobě zůstávali v blízkosti lidských obydlí a těžili z lidských odpadků. Vlci nemigrovali za potravou, pářili se mezi sebou a obava z lidí se každou další generací snižovala. Tím se rozdělili do dvou genetických skupin - na vlky plaché, kteří místo opustili a plachými vlky zůstali do dnešních dní a pak na vlky s malou útěkovou vzdáleností, kteří se lidí postupně přestávali bát a ze kterých se stali psi. Je potvrzené, že ke změně došlo nejméně před 15-ti tisíci lety. To je však jen spodní hranice. Další zdroje totiž posouvají hranici někam k 135 tis. před našim letopočtem. Archeologické vykopávky ukazují, že z vývojového hlediska to byla změna náhlá, která proběhla jen během několika desítek vlčích generací.

Nebyl to tedy člověk, kdo by cíleně plánoval, pokoušel se brát a odchovávat vlčicím malá vlčata a ochočoval je, jak si mnozí donedávna mysleli. Na takové experimenty s nejistým výsledkem neměl pravěký člověk čas. Ani to nebylo zapotřebí, protože genetika si někdy dokáže zajímavě zahrávat. Pokusy s domestikací jiných psovitých šelem (Běljajevovy lišky) ukázaly jednu zajímavou věc:
Pokud se spolu opakovaně páří méně plaší, zvědavější a méně agresivní jedinci, během několika málo generací dojde v populaci zvířat k zásadním změnám exteriéru i povahy. Začnou se neplánovaně objevovat strakaté variety srsti, zejména černobílé. Vztyčené uši se začnou klopit. Vytí a kňučení se změní na hlasité štěkání. Zvířata se vítají vrtěním ocasu. Štěněcí hravé chování bude přetrvávat i u dospělých jedinců. Zcela vymizí strach z lidí.
Všechny tyto znaky naleznete i u psů, ale u vlků nikoli. Chovatelská selekce podle jedné vlastnosti tak nepřímo spouští kaskádu dalších doprovodných změn. Vývoj druhů díky tomu dokáže postupovat ve velkých a nečekaných skocích.

Hodně zjednodušeně řečeno - pes zrodil sám sebe tím, že se rozhodl zůstat poblíž člověka a méně plaší jedinci se pářili s méně plachými. Bylo to pro ně navíc výhodné. Společně s lidmi ulovili dostatek potravy a podstupovali při tom menší riziko. Naopak, když byla nouze, člověk se postaral a pomohl. Snazší život však znamenal určitou ztrátou nezávislosti. Potřeba méně organizovaně přemýšlet a strategicky plánovat se projevila zmenšením mozku (o jednu třetinu vůči vlkovi) i zmenšením celkového vzrůstu, protože pes už nepotřeboval sám zvládnout velkou kořist. Za vznik psa tedy nevděčíme lidmi řízenému chovu, ale psem dobrovolně prováděné příbuzenské plemenitbě v blízkosti lidských obydlí a tandemovým repeticím v jeho genech, které vše urychlily.

Po svém prapředku vlku zdědil pes do svého nového partnerství s člověkem několik důležitých vlastností:

Tím se vše výrazně usnadnilo. Navíc, když si uvědomíte, že naši předkové žili v mnohem těsnějším souladu s přírodou než my a měli pro věc cit i intuici, musela být pro ně komunikace s prvními psy hračkou.

Nůž, oheň   ... a pes !

První psi zdědili po vlku výrazné teritoriální chování a to u nich zůstalo i poté, co do své smečky zahrnuli smečku lidskou. Pes má mnohonásobně bystřejší smysly. Čich je nejméně 1000-krát citlivější než lidský, sluch 6-krát. Pes pozná chvění, které produkuje blížící se zemětřesení nebo hurikán. Člověk zjistil, že je pro něj velmi výhodné, kvůli těmto schopnostem, sdílet svůj život se psy. V dobách neustálých kmenových válek a šarvátek mu přirozená ostraha psa dávala velmi významnou strategickou výhodu pro přežití. Měl-li člověk sebou psa, útočník ho už nedokázal napadnout skrytě a nepozorovaně. Strategická zbraň, se drží vždy pod pokličkou. Štěňata tedy rozhodně nebyla tím, co by se jen tak na potkání rozdávalo. Proto prvotní rozšíření psa bylo velmi pozvolné. Pomoc psa při lovu byla další velkou výhodou, ale až na druhém místě po jeho hlídacích schopnostech. Pro obě vlastnosti si člověk psa velmi cenil, což můžeme odvodit z toho, že od toho momentu si psy sebou bral všude, kam se vydal a migroval. A to i ve všech situacích, kdy musel velmi pečlivě zvažovat, co sebou bude přepravovat. Ať už to bylo pěšky nebo na kánoích, pes zaujal po noži a ohni třetí nejdůležitější místo.

Nerozlučná dvojice

Současně, jak se stěhoval člověk, tak se i pes přizpůsoboval novým životním podmínkám. Protože cesta lidské populace vedla v té době na severovýchod, z teplých oblastí do chladných, měnilo se i osrstění a konstituce psa do podoby plemen, jaké dnes označujeme jako "primitivní" a mezi které patři třeba hasky, či malamut. Dnes můžeme odpovědně prohlásit, že člověk by nikdy nebyl zdárně přešel z Asie přes zamrzlou Beringovu úžinu a dál neosídlil Ameriku od severu k jihu, kdyby mu v tom nepomohl pes.

Do Evropy se pes dostal až poměrně pozdě, zhruba před 4000 lety, jako hlídač a ochránce majetku. Lidé dávali při výběru psů důraz na potřeby. Dík tomu se postupem času vyhranila jednotlivá základní plemena - psi hlídací, pastevečtí, lovečtí, psi lovící krysy... atd. Ale žádné striktní standardy neexistovaly. To až v době průmyslové revoluce, kdy lidé měli peníze a čas, se pes stal nepostradatelným módním doplňkem. Místo pracovních schopností byl najednou upřednostněn vzhled, čím originálnější, tím lepší. Prostě chovatelský vrtoch. Lidé se co nejvíce snažili zamést pod koberec genetickou psí minulost - vlka. A cíleným křížením byl vytvořen bezpočet dalších, prakticky zbytečných, módních plemen. Mnohé z nich získaly tak problémové a nezdravé rysy, že jejich život je z fyziologického hlediska velmi komplikovaný (přehřívání, dýchavičnost). Některá z plemen (kvůli předkusu) už nejsou schopna bez lidské pomoci ani sama porodit a odchovat štěňata. To co se podařilo u plemen změnit na vnějších proporcích, ale nedosáhlo do jejich mozku. Líbí se nám psí exteriér, ale nepoužíváme psy k tomu, k čemu byli vyšlechtěni. Výsledkem je, že teriér zůstává oním odvážným a neohroženým lovcem, ale když nemůže dnes své vlohy v praxi použít, může se stát nezvladatelně agresivní. Každá čivava je přesvědčena, že má přinejmenším velikost šakala. Denně je tvrdě konfrontována s realitou, že tomu tak není. A my se pak divíme, proč se malá plemena často chovají hystericky.

Krize vztahu

Dnes, po mnoha tisících letech, jsme přímými svědky krize vztahu mezi člověkem a psem. Člověk už není lovcem ani pastevcem. Jídlo se nakupuje v supermarketu, po polích jezdí traktory a dobytek stojí spořádaně u žlabů. Lidé sice stále ještě mají peníze, ale na rozdíl od viktoriánské doby už nemají na nic čas a tak vlastní nohy vyměnili za auta. V moderní společnosti natolik změnili způsob a styl svého života, že pes i přes svou obrovskou přizpůsobivost, přestává tempu těchto změn stačit. Vztah se psem už není o rovnoprávném přátelství dvou živočišných druhů. Moderní společnost jej "povýšila" na plnohodnotný byznis, na kterém je potřeba vydělávat. V mnoha případech navíc přestává být pes pro člověka společníkem, ale stává se jakousi improvizovanou náhražku dítěte. Původně přírodní šelmu tak často můžeme spatřit zabalenou do deček, vezenou v kočárku a nucenou ke stylu života, který je na hony vzdálený od jejího původního poslání. Zkracující se život a enormní nárůst psích nemocí je jen logický důsledek hektičnosti a nesmyslnosti prostředí, které přenášíme na psa.

Než člověk tento vztah nadobro zničí, měl by se alespoň na chvíli zastavit a uvědomit si, že to nebyl on, kdo vytvořil psa pro své povyražení a ukrácení času. Ale že to byl pes, kdo se dobrovolně rozhodl s člověkem jít a provázet ho celým životem. Určitě to neudělal jen proto, aby ho nakonec člověk odbyl ráno a večer pěti minutami při venčení a miskou granulí.



*1)
Upřesnení konkrétního místa zatím naráží na mnoho nejasností. I přes rozporuplné výsledky zatím vše ukazuje na to, že k domestikaci psa došlo poblíž hranic Číny a Mongolska. A není náhoda, že se právě v této oblasti natáčel i film Talisman vlka (premiéra 2015).

*2)
Kolika jiným živočišným druhům jsme nedali v minulosti šanci jen proto, že jsme je předčasně zaškatulkovali mezi nepřátele a dnes to už nedokážeme vzít zpět?

(autor: OK2TAR, datum: 22.3.2015, licence: CC-BY-ND)


[ zpět na hlavní stránku ] - [ vlčí rozcestí ]