V období okolo roku 2008 se zabývali biologové z Kalifornské univerzity v Los Angeles rozborem DNA u psovitých šelem. Nasazením této moderní technologie se jim otevřela možnost umožňující určit 53 tisíc genetických variant. Ze získaných dat pak dokázali určit, kteří psi a jejich divocí příbuzní - vlci jsou si nejpříbuznější. Při svém výzkumu oficiálně potvrdili to, co se zatím jen tiše předpokládalo - že nejblíže k vlkům mají domestikovaní psi, kteří žijí v oblasti Středního východu. Právě tam s největší pravděpodobností začala domestikace psů a odtud se pes po boku člověka šířil dám. Tato oblast se současně shoduje s rozložením zalidnění dané doby a navazuje na následné migrační trasy různých národů po kontinentech. Biologové však současně nevylučují, že je teoreticky možné, aby domestikace psů probíhala i v jiných zeměpisných oblastech. O tom však už DNA v současných psech nic nevypovídá, i když se odhaduje, že by domestikace mohla probíhat nejméně na čtyřech různých místech světa současně.
Zatímco první část testů potvrdila věci „tiše předpokládané”, překvapení a velký převrat přinesly rozbory DNA vlků. Výsledky jednoznačně prokázaly, že vlci v sobě mají nezanedbatelný podíl z psa domácího, který od něj během vývoje získali nazpět. Nejmarkantnějším důkazem toho je celočerné zbarvení některých vlků. Toto dominantní zbarvení přenáší mutace, které pocházejí výhradně od našich domestikovaných psů. Černá barva se hojně vyskytuje především u severoamerických vlků a je tak důkazem, že se tamní vlci s největší pravděpodobností v několika uplynulých staletích, ne jednou, ale opakovaně a často, křížili s domácími psy. Z genetického hlediska se jedná se o dobu „nedávno minulou.” Černé zbarvení přitom nedává vlkům žádnou prokazatelnou evoluční výhodu. Spíše naopak, pro kořist je spatření jednobarevného černého vlka v krajině mnohem snadnější, než nenápadné zbarvení šedého či šedohnědého, který se ztrácí v barvě členitého pozadí. Souvislá černá barva v oblasti očí navíc komplikuje snadnou čitelnost vlčí mimiky pro ostatní členy smečky. Ale málo platné, pokud jde o sexuální přitažlivost, všechny logické argumenty jdou náhle stranou - pro vlčice je toto zbarvení jednoznačně velmi přitažlivé, s černými vlky se páří přednostně a vytvářejí s nimi stabilní plemenné páry. Stejně tak se šedým a světlým vlkům líbí černé či výrazně temně zbarvené vlčice. Výsledkem je, že v současné severoamerické populaci vlků je dnes téměř polovina těchto šelem zbarvených výrazně tmavě až úplně černě.
Na starém kontinetu (Evropa, Ásie) se rozšiřujícím zemědělstvím, pastevectvím a následně prudkou industrializací krajiny v posledních staletích počty vlků velmi prudce poklesly. V mnoha zemích na hranici úplného vyhubení. To byl jeden z důvodů, proč ke styku vlků s domestikovanými psy docházelo pouze ve velmi výjimečných případech a genetika vlků nebyla prakticky vůbec ovlivněna. V oblastech Evropy a Ásie se černě zbarvení vlci prakticky vůbec nevyskytují. Ze závěrů vědeckého výzkumu lze odvodit, že jen současné evropské a asijské vlky bychom mohli dnes nazývat „vlky čistokrevnými.” Tomu by samozřejmě měla odpovídat jejich zákonná ochrana a veškerá další péče související s tímto unikátním genofondem.
Važme si proto toho tichého šedého stínu, co nám ještě (naštěstí) občas pobíhá v Beskydech. Možná si ani v plném rozsahu ještě neuvědomujeme, jak cenný živý genetický poklad pro další generace tady máme...