Po celou dobu existence lidstva, s výjimkou posledních několika staletí, člověk s vlky vlastně neměl žádné zásadnější problémy a sváry. V době, kdy byl ještě lovec s sběrač, si byli člověk a vlk potravinoví konkurenti, ale přírodní člověk v té době z chápal vlka jako mystické zvíře, rádce i průvodce. Tedy jako zvíře s nadpřirozenými schopnostmi, které není dobré proti sobě pohněvat. Navíc dokázal od vlků mnoho vypozorovat a využít ve svůj prospěch.
Dokonce ani v dobách, kdy se lidstvo začalo věnovat pastevectví, nevzplanula překvapivě žádná výraznější protivlčí nálada. Vlk byl brán jako součást přírody. Pastevec si byl vědom, že jeho stádo je pro vlky potenciální kořist a že je musí před vlky bránit. Ať už sám, případně se psy nebo sháněním dobytka na noc do ohrad a přístřešků. Samozřejmě, že v té době sem tam nějaký příliš dotěrný vlk vzal za své, ale nejednalo se o žádnou velkoplošnou genocidu. Vlk, přesto že byl v mytologii některých Evropských národů přiřazován k silám noci a temna, nebyl však pro lidi úhlavní nepřítel.
Beránek boží
Zvrat postoje člověka k vlku nastal až v tmářství středověku*1 a vygradoval v sedmnáctém*2 a osmnáctém století. Za prvním z těchto milníků stála církev, podle které byl vlk lstivé, bezbožné a kruté zvíře, které ohrožovalo bezbranného beránka božího, který měl vykoupit lidstvo z hříchů. Druhým milníkem byl prudký nárůst obyvatelstva a nedostatek zdrojů. Důsledkem byla expanze lidských sídel do krajiny, kolonizace vysočin a podhorských oblastí. Míst, kde by mohli vlci volně žít a nebyli trnem v oku člověku, začalo výrazně ubývat. Bylo rozhodnuto vlky totálně a jednou pro vždy vyhubit. Pro ten účel byla zřízená organizace Luveria. Vlci byli stříleni po celý rok, během zimy lákáni na návnadu do pastí a v květnu se systematicky hledaly vlčí brlohy, vybírala a zabíjela vlčata. Byla to lukrativní výdělečná činnost. Každý, kdo přinesl mrtvého vlka, dostal od vrchnosti odměnu. Při tak soustředěném tlaku neměl vlk, jako živočišný druh, prakticky žádnou šanci a byl na většině míst Evropy zcela vyhuben. Obdobný způsob byl s mírným časovým skuzem aplikován i v křesťanské Americe. Doba byla však pokročilejší, nové technologie, takže kromě pastí byl do boje s vlky nasazen mimořádně nebezpečný jed strychnin a u Američanů velmi oblíbené střílení z letadel (či dnes z vrtulníků).
Vyhubení vlků v Evropě:
- Anglie
- k úplnému vyhubení došlo přibližně okolo roku 1500
- Skotsko
- k úplnému vyhubení došlo roku 1684
- Dánsko
- k úplnému vyhubení došlo roku 1772
- Irsko
- k úplnému vyhubení došlo roku 1770( některé jiné zdroje uvádějí i rok 1786)
- Česká republika
- k úplnému vyhubení došlo roku 1914 (na Vysočině a Šumavě už mnohem dříve)
- Španělsko, Itálie, Slovensko, Rumunsko, Balkán
- vlčí populace prořídla, ale k úplnému vyhubení nikdy nedošlo
Řetěz bez konce
Netrvalo dlouho a do té doby fungující ekosystém (kde podle člověka nehrál vlk žádnou zásadní roli) se začal sypat jako domeček z karet. Jenže se to nedávalo do souvislosti s vlky. Hledaly se všemožné jiné důvody, proč se to či ono děje, proč to či ono přestává fungovat. Správná odpověď přišla ne v okamžiku, kdy vlci zmizeli, ale když se na stejné místo po mnoha letech opět vrátili. Asi nejlépe zdokumentovanou vědeckou studií na toto téma, která dala vše do potřebných souvislostí, byl výzkum trofických kaskád*3 při návratu vlků do národního parku Yellowstone v USA. Teprve tam se ukázalo, jak významnou a naprosto nepostradatelnou úlohu v přírodě vlci mají.
Jak vlci mění tok řeky
(volný přepis stejnojmenného videodokumentu, zkráceno)
Všichni víme, že vlci zabíjejí různé druhy zvířat, ale už si nejsme plně vědomi toho, že mnoha a mnoha dalším díky nepřímo život dávají.
Předtím, než se vlci opět objevili v národním parku Yellowstone, nebyli v krajině přítomni více než sedmdesát let. Mezitím se počet jelenů, v krajině zvyšoval a zvyšoval, až se jim (přes veškeré lidské úsilí o jejich redukci a kontrolu), podařilo snížit vegetaci skoro na nulu. Spásli téměř všechnu dostupnou zeleň. Některé druhy více, jiné méně. V momentě, kdy se na území vrátili vlci (a i když jich bylo ve skutečnosti jen pár), začaly se dít velmi pozoruhodné úkazy. Vlci sice zabili některé slabší jeleny, ale to v tu chvíli nebylo to zásadní. Mnohem podstatnější byla už pouhá jejich přítomnost, která zcela zásadně změnila chování jelenů. Jeleni se začali vyhýbat určitým oblastem a druhům krajiny. Zejména těm, kde by mohli být lehce polapeni - údolím, soutěskám, nepřehledným místům. A díky tomu, tato původně téměř úplně vypasená místa, začala rychle regenerovat a zarůstat. V některých oblastech se za pouhých šest let výška stromů zpětinásobila, nové semenáčky měly šanci vyklíčit. Dříve podivně holá a pustá údolí se rychle zalesnila osikami, vrbami a topoly. A jakmile stromy dosáhly určité výšky, přistěhovalo a zahnízdilo se ptactvo. Počty i druhy zpěvných a stěhovavých ptáků se začaly výrazně zvyšovat.
Bobr, typický živočich pro Yellowstonský národní park, potřebuje mladé bujně rostoucí stromy. A když je má, může naplno rozvinout svou činnost. Bobři jsou inženýři vodního ekosystému. Svou činností vytvářejí prostor, který mohou zaplnit jiné druhy. Velké přehrady, které bobři na řekách po moha desetiletích konečně mohli opět vystavět, se staly útočištěm pro vydry, ondatry a kachny, pro ryby, plazy a obojživelníky. Vlci v oblasti zredukovali kojoty a v důsledku toho se začal zvyšovat počet králíků a myší, což znamenalo více potravy pro jiné druhy. Narostl počet dravých ptáků, přibylo lasiček, lišek a jezevců. Havrani a orli se slétávali na mršiny, které tu a onde zanechali vlci. Také počet medvědů se začal zvyšovat, protože na nově rostoucích keřích rostlo mnoho výživných bobulí. Medvědi posilovali význam vlků tím, že občas zabili některá mláďata jelenů.
A jak mohli ve výsledku vlci dokázat změnit i tok řek? Obnovený porost (bylinné patro, které už nedecimovali jeleni) dokázal při prudkých deštích i jarním tání pojmout podstatně více vláhy než předtím. Průtok v řekách se stabilizoval a netrpěl tolik extrémními výkyvy. Díky jiným druhům rostlin i zvířat se začaly řeky méně klikatit. Kanály se zúžily, břehy se zpevnily, zarostly a prokořenily. Začala se vytvářet jezírka a úžlabiny. Toky řek zůstávaly pevně ve svých korytech. Na březích výrazně ubylo eroze a odplavování půdy z krajiny se téměř zastavilo. I v podhůří a na svazích, nedocházelo tak často k sesuvům půdy, protože různorodá vegetace svahy zpevnila.
Tato situace je krásnou ukázkou toho, co si v běžném životě nedokážeme uvědomit - jak malý počet vlků, mimořádně účinným způsobem, může od základu změnit celý ekosystém na obrovské ploše - jeho fyzickou i druhovou podstatu, postarat se o jeho životaschopnost i trvalou udržitelnost.
*1) -
Rozlišujme prosím v této souvislosti striktně víru od církve. Víra je, zjednodušeně řečeno, jaký má sám jednotlivec vztah k vyššímu bytí, mystičnu a ezoterice. Víra je pro psychiku člověka potřebná, ať už je jakákoli. Je čistě vnitřní soukromou záležitostí každého jednotlivce a může bez problémů fungovat i bez církve. Naproti tomu církev je primárně organizace. Organizace, pracující na platformě politiky a pomocí propagandy cíleně manipulující s jednotlivcem tak, aby vzhlížel k onomu "vyššímu bytí" podle jejich představ. Tyto představy jsou ve většině případů mocensky a ekonomicky motivované, ale na venek presentované odlišně. (V minulosti tak konala církev bez uzardění i za cenu úprav v původních historických textech.) Církev bez věřících, na rozdíl od předchozího bodu, nefunguje, protože pro své fungování potřebuje rozsáhlou členskou základnu.
Pokud církev v minulosti motivovala lidi k vyvraždění vlků, byl v tom cíl především ekonomický. Nebude-li se vyskytovat v krajině vlk, pak nebudou ohroženy církevní velkostatky, církevní stáda a k jejich střežení nebude potřeba zaměstnávat poddané. Ty bude možné účelně využít na jinou práci. Ohrožení beránka božího bylo v tomto směru trefou do černého, aby byla záležitost neodkladně a svědomitě vykonána, protože nejvíce hříchů v té době měli především církevní hodnostáři. Představa, že by z nich beránek hříchy včas nesejmul a oni se z nich museli zpovídat, byla pro ně zcela nepřijatelná a byli schopni pro to udělat cokoli.
*2) -
Za většinou neklidu v lidské populaci, stojí tiše a nepozorovány klimatické změny. Ve výše zmíněném období nastala tzv. "malá doba ledová". Významné ochlazení i s ním spojená neúroda zapříčinila hladomory a je i nepřímou příčinou rozpoutání třicetileté války. Po lesích se válejí těla zavražděných vojáků i civilistů. Chudí umírají hladem. Zvěř v lesích je válčícími armádami, vojenskými zběhy i pytláky zcela vylovená. Vlci nemají co žrát a stahují se k lidským obydlím, kde cítí dobytek. Hlavy států ani šlechta nemají konstruktivní koncepci a nedokážou v kritické situaci uvolnit či změnit zákony tak, aby si sami poddaní byli schopni legálně zabezpečit nejzákladnější podmínky pro přežití, jakým jsou potraviny, přístřeší a teplo. Lid má pouze "povinnosti", ale nemá "prostředky" ani "práva" jak je splnit. Ve společnosti roste napětí a vzniká to, čemu dnes říkáme "blbá nálada". Šlechta rychle hledá zástupný cíl, kam nevraživost poddaných nasměrovat, dříve než se zloba oprávněně obrátí proti ní. Od vlků ohlodané kosti, po lesích roztahané mrtvoly lidí jsou jako zástupný cíl ideální.
*3) -
Trofická kaskáda je ekologický proces, který začíná na vrcholu potravinového řetězce a pokračuje dolů, až na svoji nejnižší úroveň. Ukazuje pyramidu souvislostí, jakou může způsobit existence (nebo absence) vrcholového predátora, přes všechny mezičlánky býložravců a následně až na skladbu prvotních rostlin, druh biotopu, horniny, erozi a klima v dané oblasti. Jednalo se o jeden z nejzajímavějších vědeckých poznatků uskutečněných v minulých padesáti letech, který se bohužel k běžné veřejnosti dostal jen čistě okrajově. (Možná bylo zamlčení i záměrné. Z obavy, aby někoho náhodou nenapadlo dát si tu práci a zveřejnit důsledky trofické kaskády, jejímž výchozím bodem by byl samotný člověk.)