E.B.T.2007 z pohledu OK2TAR

expedice-bílý-tesák    ročník 2007    z pohledu OK2TAR

Tentokrát jsem od akce neočekával nic převratného a jel jsem se na kopec pouze vyvětrat a odreagovat od běžných pracovních starostí. Vzal jsem sebou i rodinu, aby jsme užili víkend v trochu jiném prostředí a současně jsem si chtěl vyzkoušet pár nových technických vylepšení. Toto „dobrodružství“ bylo jak jinak načichlé i mým zaměřením jak nejlépe optimalizovat pobyt i radiový portejblový provoz (kdyby měl být uskutečněn v případě zabezpečnení nějaké radioamatérské spojové služby, např. při živelných událostech).

Elekřina:

Jak jsem zjistil minule, když se použije elektřina pouze na vysílání, je jí dost i bez větrné elektrárny. Proto jsem tentokrát nechal svou větrnou elektrárničku na domácím QTH, aby se činila do stacionárního akumulátoru (který zásobuje podružný =12V rozvod v domě - čerpadlo ÚT, měnič pro PC, ohradník na pastvině, případně TRX při výpadku sítě). Odpadla tak náročná doprava i stavba stožáru. Mohl jsem tentokrát vyrazit „nalehko“ a věnovat se více přátelům, rodině, hafanům i krásám okolí.

Operátorské pracoviště:

Nevěděl jsem dopředu, jaké bude počasí a tak jsem se připravil raději na to, že budu muset vysílat přímo z auta. Doma jsem si připravil na vyzkoušení malý překližkový skládací pultík, který se položil z části na palubovku, zčásti připevnil na volant. Na něj se položil staniční deník a na malou poličku dvě stanice, koncový stupeň, PSV-metr, externí reproduktor a další příslušenství. Vycházelo to tam výtečně. Sedadlo řidiče byla také mnohem pohodlnější než campingová skládací židlička. Když byl stožár postavený těsně vedle auta u dveří spolujezdce, nebyl problém natáčet pootevřeným okýnkem i anténu. Vše bylo pěkně při ruce. Nic nepadalo (pultík má lištu proti padání tužek pod nohy). Nikde se člověk nemotal do visících drátů.

Tentokrát mě však počasí převezlo. Nepršelo. Naopak do auta pražilo slunce. Ale stačilo na přední sklo a část střechy vozidla rozhodit tlustou vlněnou deku a rázem byl uvnitř příjemný stín i chládek. Osvědčilo se to později i za větru a nočního chladu, kdy uvnitř auta zůstalo naakumulované teplo.

Osvětení pro noční práci

Tuto kapitolu bych rozdělil na dva samostané odstavce. Jednak na osvětlení mého malého pracoviště uvnitř vozu a zvlášť na osvětlení hlavního operátorského stanu, potažmo venkovního vysílacího pracovitě.

V autě:
Pokud jde o mé malé soukromé vysílací stanoviště v autě, použil jsem to, co se minule ze všech světelných zdrojů osvědčilo nejlépe - obyčejnou plechovou petrolejku ála dvěstě korun českých. Můj Forman má střešní okno. Pomocí pevného úchytu jsem v jeho blízkosti zavěsil plechovou petrolejovou lampu typu Meva-864 za její drátěné držadlo tak, aby svítila na deník, neoslňovala a spaliny odcházely mírně pootevřeným střešním oknem ven. Světlo je dostačující, žlutě zbarvené, lampa vydává příjemné teplo na tvář a v kabině není žádný smrad (pokud jste nepožili kovbojské fazole). Požárním expertům se patrně objeví na zádech kopřivka z představy hořícího plamínku lampy uvnitř benzínového auta. Ale já jsem nabyl přesvědčení, že pokud je lampa skutečně bezpečně zavěšená (tedy karabinou, nikoliv jen na háku) nemůže se převrhnout, ani vylít a její povrchová teplota (i nad komínkem) není vysoká. Podle těchto znaků bude pro vozidlo nejspíš mnohem menším požárním nebezpečím než třeba kouření cigarety za jízdy, kdy může nedopalek kdykoliv zapadnout na těžko přístupné místo a po čase zapálit kobereček či plastové díly interiéru. Navíc mám příruční hasičák vždy v dosahu.


Venku:
Ilustrační foto: Vysokotlaká petrolejová lampa Anchor Na osvětlení hlavního stanu jsem tentokrát použit tlakovou petrolejovou lampu. Objednal jsem si ji na vánoce od
Conráda, kde byla ve srovnání s jinými prodejci nejlevnější. Jednalo se o lampu typu Anchor, pravděpodobně made in China - prodávanou však pro názvem firmy Brüder Manessmann (poté co opatrně odlepené štítky na krabici ukázaly, že ji obchodní strategie přivála do Česka obloukem přes Balkán a Německo). Kromě Conráda ji lze najít na internetu u přímého distributora lamp Anchor. Rozměrově kompaktibilní a parametry srovnatelnou lampu, byť by pod jiným názvem, najdete i v sortimentu armyshopů, např. Militaryrange či BW-armyshop z výprodeje po německé armádě. Technicky se jedná o zařízení vycházející z velmi osvědčených lamp typu Petromax, kterážto značka bude asi českým petrolejkářům známější a kvalitou (i cenou) nejvyšší.

Jak se dalo u výrobku „z dálného východu“ očekávat, bylo nutné před prvním uvedením do provozu přístroj z gruntu rozebrat, odstranit množství vad vzniklých výrobním šlendriánem (odstranit otřepy na trysce a difuséru, srovnat a seřídit uzavírají jehlu, přeřezat strhaný závit pro upevňovací šroub aj.). Ale vyplatilo se. Po složení vznikl funkční, spolehlivý a velmi silný světelný zdroj. Ideální jak na volné prostranství, tak do velkého stanu či větrané místnosti. Doporučil bych ji každému kdo chataří, kempuje v divočině nebo chce mít doma silný záložní světelný zdroj pro nepředvídatelné události. Takový u kterého se dá normálně pracovat, ne jen „přežívat“ v polostínu. Výrobce uvádí, že lampa má svítivost srovnatelnou s klasickou žárovkou o příkonu 400W. I když jsem při sestavování lampu v rámci úspory paliva záměrně o 30% přišrtil, mohu potvrdit, že vydává tak silné světlo, které si při vyslovení slova „petrolej“ budete jen stěží umět představit. Když byla lampa zavěšená ve velkém stanu, bylo světla dopadajícího na stůl optimálně. Stála-li lampa přímo na stole, pak ho bylo už přespříliš a určitě by přišel vhod matovaný cylindr namísto originálního čirého. Výkonově lze lampu bohužel regulovat jen v malých mezích změnou tlaku v nádrži. Je to dáno systémem a nedá se na tom mnoho změnit.

Princip této lampy je obdobný jako například u letlampy nebo petrolejového vařiče. Pumpou se v uzavřené nádrži vytvoří tlak, který žene petrolej vzhůru do výparníku. Tam se vypaří a vzniklá pára předehřeje na vysokou teplotu. Petrolejová pára prudce proudí z trysky do difuzéru, přičemž si strhává atmosferický vzduch, míchá se s ním a vytváří hořlavou směs. Tato směs se dále předehřívá v rekuperátoru (mosazném koleni) umístěném v komínku lampy od odcházejících splodin. Předehřátá směs se vede do keramické hořákové hlavy kde hoří velice horkým, bohužel takřka nesvítivým, jemně fialovým, plamenem. Okolo hořáku se připevněna žárová punčoška obsahující sloučeniny Ytria nebo Thoria. Tu plamen ohřívá a přes její otvory proniká. Punčoška se od bezbarvého plamene rozžhaví na velmi vysokou teplotu a stává se zdrojem světla stejně jako třeba vlákno v žárovce. Stejný princip se používá v plynových lampách. Je to princip vcelku efektivní. Směs se (na rozdíl od knotové petrolejky) spaluje v ideálním poměru se vzduchem. Uhlík v palivu, který by za normálních okolností začadil cylindr se zde bezezbytku spálí. Aby k tomu všemu došlo řádně, musí mít petrolejové páry v difuzéru při směšování se vzduchem potřebnou rychlost. Tlak v nádrži je proto potřeba občasným připumpováním udržovat v rozmezí 1...2,5 kp/cm2. Klesne-li tlak pod 1 kp/cm2 začně hořák střílet, čadit, sazemi znehodnotí punčošku, případně se předčasným hořením směsi v rekuperátoru lampa poškodí. Víčko nádržky je opatřeno tlakoměrem, takže občas zkontrolovat tlak nečiní žádný problém. Obecně však není vhodné nechat lampu hořet bez dozoru.

Jak jsem uvedl, petrolej se v lampě musí vypařit. Pokud lampa svítí, využívají se k ohřátí výparníku spaliny hořáku. Ale při zapálení je nutné hořák nahřát ručně. To je samo o sobě je určité technické dobrodružství, pro které je mi tato lampa sympatická. Jsou možné dva způsoby. Ten první je pomalejší, ale klidnější, šetrnější a pokud nespěchám, používám ho raději. Napumpuji nádrž asi na 2 kp/cm2. Naliji denaturovaný líh na mosaznou misku pod výparníkem a zapálím sirkou skrz otvor v lampě. Než dosáhne výparník požadované teploty, je to potřeba dvakrát zopakovat, což zabere asi 10 minut. Když druhá lihová náplň už dohořívá, otočím kohoutkem pro přívod petroleje, hořák se od dohořívajícího lihu zažehne a lampa rozsvítí. Druhý způsob nahřátí je podstatně rychlejší (do dvou minut), avšak „divočejší“ a vyžaduje určitou zkušenost. Lampa je vybavena rychlopředehřívačem. Není to nic jiného než jakýsi pomocný hořák s tryskou, která chrlí na výparník jemnou petrolejovou mlhovinu. Nejprve je potřeba nádrž napumpovat (jen asi na 1 kp/cm2, ne zbytečně víc, jinak vám tlak zhasne zápalku). Připravte si zapálenou sirku, sklopte páčku předehřívače a do odkrytého otvoru rychle vsuňte hořící sirku. Mlhovina vzplane a nastane bouřlivý hukot, kdy modrý plamen z rychlopředehřívače divoce šlehá na mosaznou smyčku výparníku. K rozprašování mlhoviny je využíván tlakový vzduch z nádržky, takže tlak rychle klesá a je zapotřebí intenzivně dopumpovávat. Asi po 90 až 120 sekundách otevřte kohoutek pro přívod petroleje do hlavního hořáku. Hořák od ještě stále hořícího předehřívače vzplane a lampa rozsvítí. Teprve pak sklopením páčky předehřívač uzavřete čímž zhasne. Dopumpujte se tlak na cca 2,5 kp/cm2 a lampa je zprovozněná. Zháší se samozřejmě zcela jednoduše uzavřením kohoutku, případně ještě vypuštěním tlakového vzduchu z nádržky povolením jehlového ventilku.

Životnost žárové punčošky v lampě závisí víc na otřesech než na samotné době svícení. Nová punčoška je z přírodního hedvábí napuštěného sloučeninami vzácných prvků, které se podílejí na její vysoké svítivosti. Po nasazení do lampy se musí punčoška zapálit (krátkým zažehnutím od předehřívače) a pak nechat v klidu celá pozvolna prodoutnat. Tím hedvábí shoří, mnohonásobně zmenší svůj objem a v něm obsažené sloučeniny vytvoří vypálenou kostru z popela. Teprve pak je možno lampu předehřát a poprvé zapálit. Vypálená kostra z punčošky je velmi tenká, křehká a nesmíte se jí dotknout rukou. Nicméně pokud byla před vypálením řádně přivázaná k hořákovému tělesu aby se neviklala, bez problémů snese přepravu autem i otřesy při nešetrném pumpování. Pokud se náhodou časem proděraví, nesmíte s lampou svítit. Od prošlehávajícího plamene by se roztavil nebo praskl cylindr. Náhradní punčošku proto doporučuji mít sebou jednu přibalenou. Je to věc vcelku běžné zakoupitelná u prodejců těchto lamp.

Do nádrže se vejde okolo 1 litru petroleje a s ním vydrží lampa svítít 8 až 12 hodin. I když je petrolej dnes poměrně drahý, vyjde to podstatně levněji než použít elektrocentrálu. Nezkoušel jsem to, ale údajně lze při častějším čištění s lampou svítit i na kerosen či obyčejnou naftu, ale musíte prodloužit nahřívací dobu. Lampu nechávám trvale naplněnou. Je-li odvzdušňovací jehlový ventil utažený, je nádržka hermeticky uzavřená a petrolej se nevypařuje ani se nemůže při přepravě vylít (narozdíl od knotové petrolejky).

Anténní stožár:

Letos jsem si sebou vzal jen jeden malý duralový teleskopický stožárek. Byl upravený z jakési vojenské antény. Využil jsem součásti ze dvou takových antén na výrobu kombinované stavebnice. Čtyřdílný vysouvací teleskop se třemi kotvícími šňůrami tvořil základ. Na něj se osazovalo několik různých výměnných prvků. V jednom případě se nahoru našrouboval díl s vodorovným ráhnem pro dvě antény ve vertikální polarizaci (Krcka pro 145 MHz a 7-elementová Yagina pro 433 MHz). Nebo se naopak obě antény instalovaly s polarizací horizontální pro provoz SSB. Horní díl nesl i úchyt kotevních lan, který umožňoval libovolné otáčení stožáru a směrování antén. Antény byly ve výšce cca 4 metry nad zemí. V druhém případě se horní díl vyměnil a nadstavil dalšími trubičkami na výšku 8 metrů. Stožár měl nyní kotevní lanka výše, byl už neotočný a zavěsila se na něj anténa invertované-V pro pásmo 80m. Třetí verzí bylo vložení doplňkového dílu, který obsahoval alkamidový izolační prvek, L-článek a konektor pro připojení koaxiálu k radiostanici. Tím se horní část stožáru změnila ve vertikální anténou o délce lambda-půl. Změnou délky zářiče byla proladitelná v rozsahu 26...28MHz. Celková výška sestavy byla nyní 10 m. Možná se to zdá být někomu na řádný portejblový stožár nízké. Někomu naopak příliš technicky komplikované. Mě to však vyhovuje. Sbalené trubky lze odnést na rameni a složená souprava se vejde podél dveří do auta, takže nevezu nic na střeše.

Prudký vítr (který na naší lokalitě nikdy nespí), dával subtilní anténě zabrat. Při malé výšce s Yaginami nebyl problém. Ale desítimetrový vertikál, kotvený 5 metrů nad zemí, se ohýbal jako luk. Materiál je to sice nadmíru pružný, ale proč riskovat trvalou deformaci. Propříště přidám ještě jedno lehké, ale více do stran „rozkročené“ kotvení v výšce 8 metrů. Soustava se určitě zklidní. Také plánuji použít druhé invertované véčko pro pásmo 160m (délky taktéž 2× 19,5m ale prodloužené vloženými trapy). Toto „top-bandové“ véčko by se osadilo na stožárek kolmo k véčku určenému pro osumdesátku a tvořilo tím kříž zpevňující kotvení. Zatím je tato druhá drátová anténa ve zkušebním provozu. Zbývá dořešit špici - tj. impedanční přizpůsobení a symetrizaci v místě připojení koaxiálu k vlastním trapovaným ramenům zářiče, aby se „impedanční problém“ netáhl koaxiálem až do tuneru ke stanici.

Stanování, vaření aj.:

Doplním příště....

[autor: OK2TAR]


[ zpět na ročník 2007 ] - [ E.B.T.-2007 z pohledu OK2TVW ]